„Jsme ve světové válce příběhů – ve válce mezi neslučitelnými verzemi reality – a potřebujeme se naučit bojovat.“ To není věta z kyberpunkového univerza. Neříká ji démonický Morpheus, skrytý za skly zrcadlových brýlí. Vyslovil ji muž, jenž sice v důsledku děsivých okolností musí jedno oko schovávat, ale to druhé má v sobě jiskru laskavosti a smyslu pro humor: Salman Rushdie. Nebo také sir Salman či „naše Šeherezáda“, jak jej nazvala spisovatelka Ursula le Guinová. Ostatně není to náhodné přirovnání, s pohádkovou vypravěčkou z Tisíce a jedné noci pojí indicko­-britsko­-amerického romanopisce víra v ochrannou moc příběhů.

Slova o „neslučitelných verzích reality“ pronesl autor Dětí půlnoci v květnu 2022 na mimořádném mezinárodním setkání spisovatelů v sídle OSN. Americký PEN klub touto akcí reagoval na Putinovu agresi proti Ukrajině i na další krize současného světa. Rushdie během debaty, jíž se zúčastnil třeba ukrajinský spisovatel Andrej Kurkov, prohlásil: „Báseň kulku nezastaví. Román bombu nezneškodní… Avšak nejsme bezmocní.“ S odkazem na mytického Orfea, jehož tělo roztrhaly opilé Bakchantky na kusy a naházely do řeky Hebrus, a přesto básníkova hlava, plující na hladině, nepřestala zpívat, zformuloval své přesvědčení, že píseň je silnější než smrt. „Bitvy se neodehrávají jen na bitevním poli,“ pokračoval Rushdie, neboť „jádrem současného dění jsou příběhy“, a proto se „musíme činit, abychom falešné příběhy tyranů, populistů a pošetilců vyvrátili prostřednictvím lepších příběhů, než jaké vyprávějí oni, příběhů, v nichž chtějí lidé žít.“

Tehdy, v brzkém jaře roku 2022, Rushdie nemohl tušit, že za pouhý čtvrtrok jeden z těchto tyranských příběhů zasáhne svým ostřím jeho samotného. Večer 11. srpna, den před veřejnou diskusí v sídle vzdělávací organizace Chautauqua ve státě New York, která měla být věnována potřebě chránit pronásledované spisovatele, se kochal pohledem na úplněk. Volnou asociací mu připomněl známou scénu z němého snímku Georgese Méliese Cesta na Měsíc, prvního sci­-fi filmu vůbec, v němž obstarožně oblečení astronauti dobudou náš satelit v obřím projektilu, který luně poraní pravé oko. Těžko si představit symboličtější nápovědu toho, co přišlo druhý den.

Následující události jsou známé. Sedmadvacet hrozných vteřin, kdy byl pětasedmdesátiletý muž vydán napospas noži v rukou mladého džihádisty, Rushdie detailně popisuje ve své nové knize Nůž (2024, česky 2024). Najdete v ní mimo jiné reprodukci „měsíční scény“ z Méliesova filmu, přičemž mám pocit, že jde o jedinou ilustraci, kterou autor kdy ve své knize otiskl. Především je však Nůž (s podtitulem Přemítání po pokusu o vraždu) knihou, kterou Rushdie musel napsat – aby mohl psát dál.

V prvním rozhovoru po atentátu (poskytnutém v únoru 2023 časopisu The New Yorker) mluvil nejen o fyzických následcích tragédie, ale hlavně o újmě psychické. Šéfredaktorovi magazínu Davidu Remnickovi se svěřil, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která mu brání v soustředění. Připustil, že i když se snaží psát jako dřív, není s výsledkem spokojen. Většinu napsaného druhý den maže.

Tento text dopisuji ve Frankfurtu a je stejný sychravý říjnový večer jako před rokem, když jsem vstoupil do rezidence britského konzula, kde se konala recepce na Rushdieho počest. (O pár dnů později v kostele svatého Pavla převzal sir Salman Mírovou cenu německých knihkupců.) Měsíc se schovával za mraky, tmavé ulice se leskly vytrvalým deštěm – typické frankfurtské veletržní počasí. Ale ve vile plné knih, obrazů a autorových vydavatelů z celého světa v čele s Niharem Malaviyou, prezidentem Penguin Random House, který se stejně jako Rushdie narodil v Bombaji, bylo útulno. A také těsno. Pro­táhl jsem se šikem nakladatelů, představil se oslavenci – a v tu chvíli jsem v jeho jediném oku, v tom oku, které si uchránil před oslepením, spatřil kromě lehkého pobavení ještě nezměrnou vyrovnanost. Nikdy na to nezapomenu. Síla a klid, které vyzařoval člověk, jenž chtě nechtě vzal na sebe tíhu našeho literárního přesvědčení, byly jak z jiného světa.

Na začátku října vystoupil Rushdie „online“ na BookForu v ukrajinském Lvově. Podle deníku Guardian tehdy oznámil, že pracuje na trilogii próz, z nichž každá je věnována jednomu z jeho domovů. Tedy Indii, Anglii a Americe. Spisovatel se při té příležitosti zamyslel nad psaním autorů v pokročilých letech a připomněl úvahu Edwarda Saida o „pozdním stylu“. Said „v podstatě říká, že existují dvě cesty“, řekl Rushdie. „Jednou z nich je klid, kdy jste smířeni se světem i s vlastním životem… Tou druhou je vztek. Můj názor je, že můžete jít oběma směry.“

Salman Rushdie svůj příběh ve světové válce mezi neslučitelnými verzemi reality vybojoval.

Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.