Se zájmem jsem si nedávno přečetl článek Barbory Ilič (viz A2 č. 17/2024), jehož ústředním tématem je morální povyšování levicových účastníků veřejných diskusí, odbývaných na sociálních sítích podle pravidel směny – řeknu, že děláš něco špatně, probudím v tobě pocit viny, ale udělám to přede svědky, abych z toho taky něco měl, totiž pocit, že jsem lepší než ty. Takže ty přijdeš o pozornost a já ji získám. Bojovníkům za sociální spravedlnost se nezřídka stane, že si při obhajobě znevýhodněných a utlačovaných všimnou, jak přitom vypadají, a začnou se kochat vlastní ušlechtilostí. Což je spolehlivý postup, jak se stát nespravedlivým. Netvrdím, že každý, kdo někoho nebo něco kritizuje, počítá s tím, že ho to zviditelní. Ani si nemyslím, že každý takový kritik dříve či později přenese pozornost od předmětu své kritiky k sobě. Ale kdo kritizuje, měl by si mechanismu nezamýšlených účinků svého konání být vědom a pokud možno konat podle toho. Kdo nepochopil, že komunikace může být násilím, násilím na člověku i násilím na jazyku, měl by raději mlčet.

Nejzajímavější na článku Ilič nebylo převypravování úvah levicových intelektuálů, ale osobní ručení autorky, která – veřejně a přede svědky – provedla svého druhu autokritiku. Přiznáním, že ji současná podoba levicových diskusí rozčiluje, unavuje a přivádí k rezignaci na smysluplnou aktivitu, osvědčila odvahu. Nepochybně by za ni získala nemalý sociální kapitál, kdyby svoji výpověď řádně dramaturgicky vyostřila. Ale článek Ilič není nesen sebestředností ani afektem, nýbrž věcnou snahou začarovaný kruh vzájemného osočování nějak, totiž starou dobrou cestou sebereflexe, překročit. I její postoj by bylo možné nahlédnout jako zištný a mocenský – píšu, abych na sebe upozornila a prosadila svou, tak si mě, hergot, všimněte! –, ale nebyl by to náhled přesvědčivý. Už jen proto ne, že Ilič promlouvá s přiznanou pochybností, nezná jasné řešení, ale zkusmo navrhuje cestu, která, má­-li být úspěšná, bude procesem, nikoli snadným postojem. Pravděpodobnost, že by autorka v očích levicových aktivistů stoupla tím, že se přiznala ke slabosti, je malá, protože svou slabostí úspěšně kompromituje jejich sílu.

Vzdor všeobecnému nerozumění

Ilič ve svém článku tlumočila výrok aktivistky a básnířky Olgy Wawracz, podle které bychom měli v interakci s druhými umět být laskaví i „autenticky nasraní“. Poezii nelze redukovat na aktivismus, ale určité průniky mezi nimi existují, zvlášť když chápete báseň jako svébytný komentář ke společenskému dění. Ve své prvotině Komunitní rozměr Wawracz perspektivu komentátorky současného světa, jejž nevyhnutelně obývá, téměř neopouští. Vedle toho obrací pozornost k vlastní existenci, k onomu „mizerně placenému boji o důstojnost“, který je disciplínou o to těžší, v oč těkavějších kulisách se odehrává. Do svého „já“ se však Wawracz příliš nenoří, drží si od sebe odstup. Jev nejen mezi mladými básnířkami a básníky ojedinělý. Skoro by se chtělo říct, dej člověku veřejné téma a zbavíš ho nutkání k introspekci.

Ústředním gestem většiny básní je vzdor všeobecnému nerozumění. Jejich mluvčí na mnoho způsobů konstatuje únavu z neustálého překonávání odporu, ať je to každodenní obstarávání, sociální interakce, nebo střet s důsledky trvanlivého přesvědčení, že svět je v pořádku. V těchto bezútěšných konfrontacích shledává mluvčí především vlastní nepatřičnost: „nechápu / otvírám oči v rohu vyhnanství / něco mi sedí na hlavě a hlasitě dýchá // zjišťuju / že se mi jaro jen zdálo / jen pár nejasných hodin / vrabci zpívají tak jako tehdy / ze zpráv o počasí je válečný deník // v noci jsem dvakrát zkoušela volat otci / jednou záchranku // starší paní mi sdělila že se mám uklidnit“.

Neokázalá účast

Navenek se zdá, že mluvčí slovy jen tak pohazuje, skládá je a čeká, co se stane. Patrně je to tím, že její vědomí je zahlcováno skutečností. A tak se tu bujně kříží konvence a alternativy; jistoty dneška a historické křivdy; emblémy spotřeby a environmentální problémy; morální hodnoty a nároky těla; předpoklady aktivistické identity a únava ze všudypřítomné nespravedlnosti; právo na vlastní prostor a neschopnost se na čemkoli shodnout; výroky druhých a moje pravda; rutina týdenního cyklu a vytržení z ubíhajícího času. Zůstává toho za verši nevysloveno tolik, že je s podivem, jak málo slov bylo na papíře vytištěno. I básně postavené cele na slovní hříčce v kontextu této skutečnostní naléhavosti váží víc. Při vědomí, kolik zbytečných slov člověk denně vyslechne, aniž by měl možnost je neslyšet, přináší četba této sbírky úlevu.

Je tu pár obratů, jejichž rétorická působivost stačila už vyvětrat, i když velmi přesně tlumočí aktuální českou zkušenost, například zpráva o obtížné dosažitelnosti bydlení: „třeba zaleju kvítí / v bytě který mi nikdy / nebude patřit“. Nepodléhá ten, kdo chce vlastnit byt, vábení soukromého vlastnictví? Podobně ovadne účinek zprvu důmyslných formulací, které vězí v básních poněkud osamoceně: „nemůžu přestat / začínat brečet“. Nad těmito momenty však stojí neokázalá účast a humor málem bezděčný. Co se děje mně, může se dít tobě, a co se děje tobě, může se dít mně.

Chtěl jsem vlastně jenom napsat, že Ilič i Wawracz rozumím.

Autor je kritik.

Olga Wawracz: Komunitní rozměr. Větrné mlýny, Brno 2023, 52 stran.