Jakkoli o tom minimálně zpočátku nepokrytě snil, literárního věhlasu, který po věčnost přetrvá, Jindřich Snížek (1891–1963) nikdy nedosáhl, ba se mu ani nepřiblížil. Poděbradský rodák, radvanický učitel, posázavský pytlák a nakonec produktivní sepisovatel populárního čtiva nejrůznějších žánrů i podob za sebou zanechal rozsáhlé prozai­c­­­­ké dílo, které se nečte a o kterém se neučí, přesto ale zasluhuje naši pozornost. Jedna z prvních oborových maxim, které vám při studiu bohemistiky začnou hned v prvním ročníku v prosemináři vtloukat do hlavy, je, že věnovat se pěkně po pozitivisticku autorské biografii a pokoušet se ve spisovatelově díle zahlédnout její odrazy představuje v literárněvědných kruzích faux pas ne nepodobné hlasité flatulenci. Nepřipravujeme se ale tímto mordem autora, který nám předepisují dobré oborové mravy, o něco hluboce lidského? Třeba o mord hajného?

Romány Jindřicha Snížka se čtou těžko: melodramaticky patetická vyprávění, ve kterých ušlechtilý pytlák soupeří se zlovolným hajným, často nicméně otcem pytlákovy milé, následují banální zápletky triviálního čtiva, současně je ale jejich autor podával až legračně přepjatým „vysokým stylem“, pokoušejícím se o jazykovou neotřelost a invenci. Láska k divoké a nekrocené přírodě a divoká i nekrocená erotika si tu podávají ruce ve vypjatých souvětích, která svým mísením lesního živočišstva a živočišného pudu mohou možná až trochu znepokojovat. „Mužství, které dosud spínal steskem a milosrdenstvím pro všechny ramlice, zaplálo ohněm. A Jenufa, hořící jako pochodeň, položila s nadšením své panenství tam, kam ukazovala na oltáře lidstva idea rodu. Bílá noc mdlela a ve snách hřády divokých kurů hrdličí matutinum,“ čteme třeba ve vypjaté chvíli dějového vyvrcholení románu Jeho bílá noc z roku 1927 těsně předtím, než pytláka Ondřeje smrtelně raní výstřely Jenufina zlotřilého otce, který je samozřejmě myslivec. Slovem ramlice se označuje samice králíka a podivný novotvar „hrdličí“ je v závěru citované pasáže slovesem. Třeba vám to pomůže, jako úlohu k postupové zkoušce bych ale sémantický rozbor téhle pasáže dostat nechtěl.

Možné interpretační světlo – záři Měsíce, odtud ta bílá noc – na Snížkovy pytlácké elegie vrhají právě až skutečnosti biografické: sám autor byl totiž coby mladý učitel na jaře roku 1918 přímým účastníkem pytláckého mordu hajného Václava Houžvičky, ke kterému došlo 5. května 1918 v lese „na Babě“ u Stříbrné Skalice. Dalších sedm let se potom táhl denním tiskem bedlivě sledovaný, dvakrát obnovovaný proces, ze kterého nakonec Snížek odešel v roce 1925 odsouzený jako spolupachatel. Roční trest si odpykal ve vazbě, ale poté už se nemohl vrátit k učitelské profesi. Veden existenční nouzí začal psát a zprvu psal o tom, čemu rozuměl asi nejlépe: nejprve vydal průvodce Posázavím a potom beletristicky parafrázoval vlastní životní příběh.

Vlastně by ho šlo chápat jako jednoho z prvních představitelů tuzemské autofikce: vlastní osudy přetavil do několika románů, ve kterých se neváhal připodobnit třeba ke Karlu Havlíčkovi Borovskému. Román Pes a kus masa z roku 1929 tak otevírá citově zjitřená pasáž, v níž děti na střídačku předčítají smutné líčení Havlíčkova zatčení a pláčou při výhledu z okna na odváděného milovaného pedagoga, kterého policie viní, že se spolupodílel na vraždě hajného Tožičky (sic!), ke které mělo dojít 5. května 1918 (dvakrát sic!). Komu by snad ty nemaskované autofikční odkazy po deseti letech nedošly, tomu je autorem zadávaná inzerce explicitně dopověděla: „V paměti ještě je proces se sázavskými pytláky, který před lety vzbudil neobyčejný zájem veřejnosti. Tehdy byl také učitel Snížek vyšetřován. Vylíčil svoji životní tragedii velmi poutavě v tomto románu, jejž každý přečte jedním dechem a ne bez hlubokého citového pohnutí.“

Ve třicátých letech začal autor své životní téma opouštět a jal se zkoumat i další zákoutí populárního psaní: krátce připravoval sešitovou sérii Kariéra šimpanze Čapa, vydal „obraz z chicagského podsvětí“ Chicagský tygr (1933) a dokázal splnit i tak nelehké zadání, jako byl požadavek napsat kratší román čistě na základě dvoustránkové synopse připravovaného filmu (konkrétně Jošiwary Maxe Ophülse, 1937). Osobní zkušenost se z textů načas vytratila. Nakonec se k ní ale ještě naposledy slavně navrátil v konfesijním memoáru Můj druhý život z roku 1940. Právě z něho pochází i následující postřeh, který by myslím coby trefný epitaf mohl ozdobit nově obhospodařený autorův hrob, až se jeho ostatky v daleké budoucnosti dočkají zaslouženého převozu na Slavín. O psaní Jošiwary. Japonského města lásky (1937) totiž se skromností sobě vlastní uvedl: „Při tom jsem zjistil, že bych mohl psáti o čemkoli na světě.“

Autor je literární historik a editor.