V románu Tasmánie tematizujete několik soudobých globálních krizí. Stejně podstatnou roli ale hrají i nesnáze vztahové.

Myslím, že mezi tím neexistuje pevná hranice. Tasmánie je o tom, nakolik se tyto dva světy navzájem ovlivňují. Nakolik naše názory, racionální myšlenky o světě kolem, závisí na našich osobních životech – frustracích, trápeních nebo i na tom, co jsme měli k snídani. Často jsme podněcováni k určitým předsudkům, a ani si toho nevšimneme. Ptám se proto, nakolik je pocit „konce světa“ a celkové krize ovlivněn tím, jak vypadají naše vztahy. Mým cílem bylo učinit globální intimním a naopak.

Z knihy je cítit zvláštní apatie či rezignace – jako by se s katastrofami, které prosakují do našich životů, nedalo nic dělat. Cítíte se takto i vy?

Občas se cítím bezmocný, zvláště v posledních několika letech. Ukrajina, pak Izrael a Palestina… Zatímco si tu povídáme, probíhají masakry. Pocit bezmoci je způsobem, jak reagovat na bezpráví a bolest. Moje cesta, jak se s tím vším vyrovnat, je ale jiná. Nepsal bych a necestoval, kdybych rezignoval. Nemám rád optimismus, ale věřím v poctivé úsilí. Pořád mám naději, že z pověstného popela ještě něco vzejde.

Podobně jako u vašeho generačního románu Dobývání nebe je jedním z ústředních témat vaší poslední knihy neplodnost a její léčba. Bylo těžké o tom psát, když jste to sám zažil?

Ani ne. Bylo těžké projít tím ve skutečném životě. Hlavně kvůli tomu, že o tomhle problému většinou mlčíte, protože máte pocit, že „děláte něco špatně“. Všechny ty tajnosti okolo toho… Proto je dobré tu zkušenost sdílet s ostatními. A přesně to jsem udělal.

Vaši hrdinové reflektují to, co se jim děje, velmi vyhroceně. V souvislosti s teroristickými útoky třeba píšete o setkání s „absolutním zlem“…

To je ale myšleno spíš ironicky, protože v nic takového ani nevěřím. Připadá mi to až moc „náboženské“.

Nezažil jste nic, co by se tomu podobalo, na vlastní kůži?

Naštěstí jsem žádný teroristický útok nezažil, ale jako novinář mám mnoho zkušeností s psaním reportáží o nich. To mě samozřejmě zásadně ovlivnilo – a proto mě také zajímá jakákoliv forma ­fundamentalismu. V jedné ze svých knih jsem se věnoval tomu, jak se z docela milého chlapce stane terorista, pátral jsem po kořenech jeho přesvědčení.

Poslední slova Tasmánie znějí: „Všichni se čím dál víc podobáme přeživším a z pohledu přeživších se dá možná vyprávět všechno.“ Co to z hlediska etiky znamená pro žánr autofikce? Kdysi jste zmínil, že vaše okolí často není spokojeno s tím, že se ve vašem díle poznává.

Tentokrát si na to nikdo nestěžoval. Ale pokud jste spisovatel, vždycky se ve vašem osobním životě objeví někdo, o kom budete v knihách psát. Ať je to sci­-fi, alternativní historie nebo román. Nelze se tomu zcela vyhnout. Z určitého úhlu pohledu je tedy lepší být v knihách „sám sebou“. A Tasmánie je v tomto smyslu velice přímočará. Hovořil jsem před vydáním se všemi lidmi, kterých by se to mohlo nějak dotýkat, a zeptal se jich, zda jsou s tím smíření. A byli. Ale samozřejmě, někdy o sobě mají lidé trochu jiné představy, než jak je vidíme my…

Hodláte s autofikcí pokračovat?

Chci více prozkoumat prostředí, které jsem v Tasmánii předestřel. Ale zvolím jiný přístup. Psaní pro mě není o tom, co bych si přál nebo co bych rád zkusil. Spíš záleží na tom, jakým obdobím zrovna procházíme, jakou specifickou etapou dějin. Nevěřím příběhům, které jsou dokonalé, které vedou od A do Z. Předem nevím, kudy se vydám…

Svou slušně rozjetou kariéru fyzika jste obětoval psaní. Litoval jste někdy tohoto rozhodnutí?

Toho, že už nepracuji ve výzkumu, nelituji. V Tasmánii je jeden fiktivní rozhovor s mým otcem, kde mu vysvětluji, že nechci být expertem v tak úzce vymezeném poli vědy. Spisovatel je „expertem na všechno“, je opakem úzkoprofilového vědce. To se mi líbí. Věda je čím dál specializovanější a musíte jí zasvětit celý život. To není mé povolání.

Tasmánie je ve vaší knize vykreslená jako vhodná země pro přežití apokalypsy. Jak jste na to přišel? Navštívil jste ji někdy?

Nedávno jsem si vyřídil víza do Austrálie na knižní turné. Ale do Tasmánie nepojedu – rád bych si představu o ní uchoval v té symbolické rovině, kterou měla v románu.

Souvisí nějak téma Tasmánie s kontroverzemi kolem Frankfurtského knižního veletrhu, jehož jste hostem?

Ano, kniha s tím trochu souvisí, protože byla mým prvním vykročením k problematice, o niž jde i nyní. Její vypravěč je hluboce ponořený do věcí, které se okolo něj dějí, a čím dál víc se přibližuje znepokojivé realitě…

O co konkrétně jde?

Od začátku působení nynější italské vlády bylo jasné, že jedním z jejích hlavních cílů je změnit kulturní ovzduší v zemi. Politici začali prosazovat nové narativy a obsazovat klíčové pozice v kultuře svými lidmi, takže se kulturní prostředí velice zpolitizovalo. Dost mi to připomíná situaci v Maďarsku, je to vlastně italská verze toho, co se tam stalo už dříve. Má to spoustu důsledků a některé jsem pocítil i na vlastní kůži. V Itálii dnes existuje cenzura – politický tlak na spisovatele. Funguje zde selekce, ví se, kteří spisovatelé mají být podporováni a kteří naopak upozaďováni. Itálie se sice snaží mít ve světě umírněný, rozumný obraz, ale pravda je, že naše vláda je ultrapravicová a pokouší se změnit systém zevnitř. To je znepokojivé. Když se bavím s lidmi v kulturní branži, shodují se, že se politika už dávno tolik nevtírala do našich životů jako v posledních dvou letech.

Paolo Giordano (nar. 1982) je italský spisovatel a publicista, narozený v Turíně. Původním povoláním fyzik. Jeho první román Osamělost prvočísel (2008, česky 2009) získal literární cenu Premio Strega, v Itálii se ho prodalo přes milion výtisků a byl přeložen do dvaceti jazyků. U nás vyšly i další autorovy knihy, naposledy Tasmánie (2023, česky 2024).