Trochu jako Chazarský slovník (1984, česky 1990), trochu jako Zen a umění údržby motocyklu (1974, česky 2006), trochu jako Providence (2017, česky 2019) Alana Moorea nebo China Miéville,ale ze všeho nejvíc možná jako kdyby Zeno Cosini v rámci doktorátu bloumal Westworldem…Joseph Grim Feinberg zkrátka napsal zcela výjimečný román o tom, jaký je svět a co my s ním. A já o tom mluvím, kudy chodím, víceméně kdykoli a s kýmkoli to jde, ale přesto mi – příznačně – jeho román čímsi uniká. Ale popořadě.

Dialog s démony

A Demonology of Desires. A Rejected Dissertation of Notoriously Disgraced Folklorist ­Joseph Geistberg (Démonologie touhy. Zamítnutá disertační práce notoricky známého a zne­­­uctěného folkloristy Josepha Geistberga, 2025), jak zní celý název knihy, vypráví o démonech, o výzkumu a o jednom humanitním vědci, který je – jak už to bývá – stejně poctivý jako nespolehlivý. Čím je dokonce poctivější, tím je nespolehlivější, a čím nespolehlivější je vypravěč, tím lepší je vědec.

Geistberg nás v knize postupně provádí svými terénními výzkumy démonů a lidí, kteří na ně věří, a snaží se v tom všem zorientovat a něco tím říct. Setkáme se s lodí duchů stále bojující proti kolonialismu, se slovenskými nočními můrami, s divokými muži, ženskými golemy, se strašidlem komunismu i mateřskou depresí a s dalšími a dalšími démony, ve kterých se možná jen zhmotňují potlačené lidské strachy a touhy, jak sám Geistberg předpokládal na začátku svého studia. Jenže jak se s nimi postupně zaplétá, dochází mu, že neokortexem je neuchopí. Snaží se proto zkoumaným objektům porozumět celým tělem, vede s nimi otevřený dialog a nechává je, aby jej proměnily, aniž se přitom vzdává reflexe a jistého zpětného odstupu. Ostatně pořád zůstává především vědcem. Problém ale nastává, jakmile člověk opustí racionalistická dogmata a mechanistickou představu kauzality – špatně se mu pak předstírá hra na univerzální vědu a objektivitu. Těžko mu pak nevidět, že vědecké struktury a teorie jsou rovněž plné přízraků, zasahujících do lidského světa. Přičemž je – jako ostatně u všech démonických sil – vcelku jedno, jestli na ně věříme, nebo ne. Geistberg tak nakonec vždycky narazí na to, že se prakticky nedá z moderního racionalismu prolomit ven, do celistvějšího, surreálnějšího vědeckého paradigmatu. Nějaký ten grant nebo školitel nebo nedejbože čtenář ho pokaždé stáhne zpátky.

Tak to holt nedává smysl

Feinberg do svého románu umně zatahuje i nás, kolemjdoucí. Geistberg píše, a my se jeho disertaci – o které samozřejmě víme, že je to román – přirozeně snažíme nějak sevřít do hrsti. Uzávorkovat. Scelit. Zpředmětnit. Najít si nějakou pevnou, vyhřátou perspektivu, se kterou to teda budeme číst, aby na nás text nemohl. Jenže Feinberg bohužel moc dobře ví, co dělá. Připomíná v tom Jodorowského, jenž tvrdí, že je naivní si myslet, že magické léčení funguje na základě lsti a nevědomosti, tedy že pacient nesmí vědět, co za triky nad ním mág provádí. Magie funguje, říká, i když racionálně moc dobře víme, co se děje – naše mocné podvědomí je také vzhůru, pořád, a tenhle svět je tak mnohem symboličtější, než si chceme připustit. Když proto na pozadí jednotlivých démonologických rešerší Feinberg rozehrává hlavní dějovou linku, hraje si s naším čtením a naše čtenářské hypotézy nám ustavičně podtrhává pod nohama. Co je metafora čeho? A z čeho chceme udělat pevné body? Čteme disertaci, nebo román? Když Geistbergův vášnivý spor s profesorkou Galsworthy, zastánkyní strukturálních univerzálií, vyústí v jeho odchod z Katedry obecné démonologie a když pak postupně zjišťuje, že s Katedrou aplikované démonologie šlápl z bláta do louže, obrací se Feinberg přímo ke čtenáři. Ale je to metafora, nebo metakomentář? Vždycky je rychlejší. A ještě na nás u toho občas jen tak mimochodem zlomyslně zamrká, jako když se vytasí s tzv. dialektickým imaterialismem nebo fenomenologií duchů. A do toho všeho vlastně celou dobu netušíme, jestli není Geistberg prostě jenom vášnivě zamilovaný. Prostě? Jenom? Co když je ale naopak zamilovanost epistemologickým klíčem k magickému, synchronnímu makrokosmu?

Stejně jako Geistberg i my nakonec musíme rezignovat na sterilní rozum a nutkání mít text pod kontrolou a jen románu slepě důvěřovat, že je všechno, jak má být. A jít dál. No tak to holt nedává smysl. No tak to holt tak být nemůže. No tak se to celé vzájemně vylučuje, a co. Je přece úplně jedno, jestli na démony věříme, nebo ne – záleží jenom na tom, jak při setkání s nimi jednáme. Jak čteme.

Pražské přízraky a expatská kontrakultura

V roce 2011, to mi bylo sedmnáct, vzpomínám si, byla Praha přízraků a mýtů plná. A já byla dobrý ghost hunter. Nebo byla Praha stejná jako vždycky, a mně jen bylo sedmnáct? Démonologické šachy lze hrát za černé stejně jako za bílé. Věčně jsem vysedávala v Montmartru, kde občanky nikoho nezajímaly, pokukovala po těch v koutě se povalujících Nepraších, četla jsem si a psala. Pamatuju si skupinu rozverných dědulů, o kterých jsem později zjistila, že jsou to pražští surrealisté. Naproti byla Řetězovka, kde šlo potkat Filipa Topola, Magor byl taky ještě naživu, Unijazz unijazzoval a já v hloubi duše asi tak trochu věřila na magické noci, co počal čas. Válela jsem se s kámošema na Petříně a poslouchala Kopec Šišek, pobíhala po plesnivých klubech na Žižkově, vyráběla časáky a předpokládala, že androš ani punk neumírá. Že Prahou obchází tolik přízraků, básní, melodií, historek a nás, že jsme nedotknutelní. A pak jsem vyrostla. Nebo to byla Praha, koho rozemlela ta jeblá neoliberalizace? Vyrostla jsem, a skoro všechny pajzly a kluby, v nichž se šlo s démony potkávat, zavřely. V Praze začaly strašit dopravní indukce, krize bydlení, tepelné ostrovy, vizuální smog a turisté.

No právě – ti turisté. A ta všeprostupující globalizace. Nevím, jak to máte vy, ale já se přiznám, že je nad moje síly rozlišovat mezi turisty a expaty, a jakmile se mnou někdo z nich začíná mluvit anglicky, většinou ztrácím trpělivost a mizím. Nezajímá mě, jak unique & mysterious jim Praha připadá, nezajímá mě, s jakou speciální perspektivou nasvěcují můj domov, a už vůbec mě nezajímají literární pokusy Browna, Mawera, Oyeyemi a jim podobných.

Ale teď tu sedím a tvrdím, že nejlepší český román loňského roku napsal anglofonní autor. A nejen to. Jasně, že je to celé takové krásně zastřené a je potřeba to vypíchnout, jak kvůli té angličtině kvasí Feinbergova Demonology of Desires jen šuškandou pod povrchem – úplně jako by román sám byl přízrakem –, jenže ono na tom něco je. Na uvedení knihy v tehdy ještě neexistující – samozřejmě – literární kavárně L’Objet trouvé v Holešovicích jsem si připadala podobně jako Geistberg, když ho nějaký Jirka Kürzer, t. č. sochař, vezme do neoficiální hospody na Josefově slavit Purim a ukáže se, že se v tom židovském sklepení asi do­­opravdy pokouší oživit golema. A že to vlastně možná i dokázal. Nebo to bylo tím vínem, které tam teklo proudem? Namísto autorského čtení se Feinberg rozhodl román představit démonologickou inscenací, která by si co do podivnosti nezadala ani s takovým Úvodem do komparatistiky, okolo šuměla angličtina a francouzština a mísila se s češtinou country­-folkové kapely Blaho, odněkud vyhřezla samizdatová publikace Ostrich Street Anthology 2 a tak nějak tam chyběl jen Gianfranco Sanguinetti. A já si uvědomila, že jsem fakt pako. Samozřejmě, že existuje expatská kontrakultura! A samozřejmě, že je živá, svá a divoká. A pražská! Jen taky není vidět, když nevíte, kam máte koukat. Ono asi vůbec všechno, co za to stojí, není vidět zvenku. A globalizace ani internet na tom zřejmě nic nezměnily. Možná to tak paradoxně jsou právě tihle neviditelní spisovatelé, italští situacionisté, ruští surrealisté, fenomenologové z Harvardu a co já vím, kdo všechno nad pražským podzemím ještě drží ochrannou ruku, kdo nám teď ukazuje cestu, jak čelit dutým strašákům dnešní reality. Jak zmizet.

Autorka je spisovatelka v zácviku.