V současnosti lze pozorovat nejen krizi, nýbrž i marginalizaci tradičních sociálnědemokratických stran ve střední Evropě. Ale také jejich přechod ke konzervativně­-nacionalistickým pozicím. Česko­-americký historik Jakub S. Beneš ve své práci Dělníci a nacionalismus zaměřil pozornost na přelom 19. a 20. století, tedy na období, kdy se v rakousko­-uherském soustátí pozice sociální demokracie upevnily, navzdory státní represi, perzekucím i vnitrostranickým krizím. V centru jeho zájmu leží vztah dělnického hnutí k nacionalismu coby jedné z dominantních ideologií, zrozených v časech kapitalistické industrializace. V mnoha ohledech se Benešovo pojetí tohoto fenoménu liší nejen od marxistického chápání nacionalismu jako nástroje, který dovádí dělnické masy na scestí, ale i od konstruktivistických teorií Benedicta Andersona, Miroslava Hrocha či Tary Zahry, které v soudobé historiografii dominují.

Dělníci ve svatém boji

Nejsilnější inspirací je pro Beneše přístup levicového britského historika Edwarda P. Thompsona (jehož zásadní díla dosud nejsou dostupná v českém překladu) a prací Geoffa Eleyho a Keitha Nielda. Toto pojetí chápe dělnickou kulturu jako specifický a samostatný fenomén, v němž lze spatřovat nejrůznější kontradikce. Autor se zaměřil nejen na dobové politické koncepce sociálnědemokratických vůdců (především austromarxistů Victora Adlera a Bruna Bauera nebo Bohumíra Šmerala), nýbrž i na literaturu, která se v řadách dělnictva dočkala širšího ohlasu. Beneš tak upozornil na dosud opomíjená díla dělnického vzdělávání a „socialistického písmáctví“, která formovala na konci 19. století nové společenské vize.

V této lidové literatuře se podle autora nejčastěji objevují motivy prozření, obratu a vykoupení. Jedná se v podstatě o sekulární formou pojatá náboženská témata. V řadě těchto příběhů se řeší odlišnost dělnického a měšťanského prostředí i zkušenosti dělnictva se surovými exploatačními praktiky. Sociál­ní demokracie tu vystupovala ve vykupitelské úloze kolektivní síly, která přináší nápravu vezdejšího světa. Přelomovým obdobím vzestupu strany je pro Beneše období boje za všeobecné volební právo (v letech 1897–1907 za vlády kabinetu Kazimíra Badeniho), které mělo nahradit stávající systém volby podle separátních společenských kurií. V průběhu radikálních, mnohdy násilně potlačených manifestací získávala sociální demokracie důvěru širších skupin obyvatel. Kultura dělnického protestu se však nevyznačovala pouze racionálně formulovanými argumenty politických programů, nýbrž také humorem – kupříkladu zesměšňováním státního aparátu v hospodách i na veřejných prostranstvích.

Socialismus versus národovectví

Internacionální charakter socialistického hnutí vedl k tomu, že byl socialismus označován jako „nenárodní element“. V českém prostředí byl navíc považován za německou ideologii a v paměti zůstávalo i Marxovo vnímání některých malých národů jako „reakčních“ a „nehistorických“. Autor však ukazuje, že „ná­­rodní vědomí“ v proletářské kultuře existovalo, ačkoli se odlišovalo od nacionalismu středních vrstev. V klasických pracích historika Miroslava Hrocha je proces vzniku moderního nacionalismu líčen jako rezultát činnosti intelektuálních elit, který ve svých následných fázích získává podporu širokých skupin obyvatelstva. Beneš naproti tomu vnímá odlišnost národního vědomí dělnictva od představ zakotvených v měšťanské kultuře. Národovectví buržoazních stran popisovali socialističtí vůdcové jako oportunistické a pokrytecké, ignorující rozštěpení společnosti. Stejně tak se socialističtí představitelé snažili svou představu národa oprostit od prvoplánového šovinismu, který dominoval především v česko­-německých vztazích.

Umným způsobem si však sociální demokracie dokázala přisvojit kupříkladu husitský kult, který od konce šedesátých let 19. století využívala především mladočeská strana. Dělnické hnutí se hlásilo k táboritským radikálům jako svým ideovým předchůdcům a Husa považovalo za prototyp sociálního buřiče a revolucionáře. Jestliže byl v českém nacio­­nalismu vyzdvihován stereotyp slovanské holubičí povahy, přihlášení socialistů k utrakvistickému odkazu naopak zdůrazňovalo politickou razanci a bojovnost. Reakcí na vylučování dělnictva ze společnosti i slavnou jubilejní výstavu v roce 1891 pak bylo uspořádání první dělnické výstavy v roce 1902. Na ní byla veřejnost seznamována s tématy, jako jsou policejní perzekuce či neuspokojivá sociální situace v dělnických čtvrtích, zároveň se prezentovaly například i návrhy alternativních forem bydlení. Historik tak ukazuje postupné vrůstání socialistického hnutí do „národního organismu“, které však bylo v rozporu s měšťanskou kulturou.

Válečné štěpení

Pronikání nacionalismu do českého i německého socialismu vedlo rovněž k vnitřním konfliktům a různicím uvnitř politických stran i odborových organizací. Poněkud stranou autorova zájmu zůstává vztah socialistických skupin k židovské populaci a projevy antisemitismu, které byly součástí vystupování představitelů středostavovské politiky. Nejhlubší krizi sociální demokracie přinesly události Velké války, které znovu obnažily česko­-německé rozpory i míru loajality vůči habsburskému soustátí. Pod vlivem válečného strádání dochází postupně i k odcizení mezi dělnictvem a sociální demokracií, která zachovávala věrnost habsburské monarchii. Na konci války se aktivistická politika Bohumíra Šmerala zdiskreditovala a sociálnědemokratická vize sociální revoluce se nenaplnila. Vznik národních států po skončení války pak vyústil v definitivní rozdělení sociálnědemokratických stran podle národnostního principu.

Benešova monografie končí v okamžiku zrodu nového státu, kdy se sociální demokracie stala součástí nového politického establishmentu. Její vnitřní rozpory však přetrvaly a nakonec se od ní odštěpila komunistická levice. Knihu lze tedy číst i jako text o neshodách, které byly sociální demokracii vlastní coby „catch­-all party“, v níž se střetávaly někdy i protichůdné národní a sociální zájmy, což do jisté míry platí dodnes. Zvládne současná sociální demokracie zastavit svůj pád, aniž by se uchýlila k agresivní národovecké rétorice? To ukáže až budoucnost.

Autor je historik.

Jakub S. Beneš: Dělníci a nacionalismus. Česká a německá sociální demokracie v Předlitavsku. Academia, Praha 2024, 420 stran.