Myslí to možná dobře, ale zatím všechno vypadá spíš hůř než lépe. Nový ministr kultury Oto Klempíř, nominovaný za stranu Motoristé sobě, jako by se nakazil nemocí, která postihla snad všechny členy tohoto zvláštního politického hnutí. Všichni trpí marketingovým velikášstvím – dokážou vykreslit své záměry a jednání v růžových barvách, ale realita zůstává přinejlepším šedivá. Rozpor mezi mohutným chtěním a reálnými dopady dělá z ministra Klempíře bezmála romantického hrdinu. „Já jsem všechny své požadavky na rozpočet odevzdal, tak snad budou naplněny,“ řekl například v době, kdy se chystal nový státní rozpočet, a zdůraznil přitom své odhodlání bojovat za „lidi v kultuře“. Následně se ale ukázalo, že na ministrovy požadavky nikdo nereaguje a že rozpočet v „kapitole Kultura“ přijde bezmála o čtyři miliardy korun.

V politice platí, že krásná slova jsou fajn, ale nepočítají se. Berou se jen výstupy, konkrétní činy, nikoli záměry a plány. Politika je plnění slibů, ne jejich líčení a sepisování. Když už máte moc, čeká se, že ji také k něčemu užitečnému použijete. A to bez peněz dost dobře nejde. Ostatně politický vliv roste právě s objemem financí. Ten je v případě kultury miniaturní, kultura je vždy až na posledním místě a na ministry a strany či hnutí při rozdělování vládních křesel většinou toliko zbývá.

Všichni ministři kultury vědí, že jejich vliv je v rámci kabinetu trapně zanedbatelný, a o to více se snaží zvětšovat vliv ve svém resortu. Většinou tedy nevymýšlejí, jak dosáhnout toho, aby byl kulturní prostor pestrý a bohatě saturovaný, nýbrž uvažují o tom, jak zvětšit svou ministerskou moc. Očekávají pak jistou vděčnost za přerozdělené peníze, případně jdou cestou zdůrazňování funkce kultury jako oblasti společenského zájmu. Ministr Klempíř za krátkou dobu ve funkci už dobře pochopil oba směry tradiční ministerské agendy a pracuje na nich s emocionální intenzitou sobě vlastní.

Bojuje například s „dotačním alibismem“, což zřejmě vychází z jakéhosi svatého přesvědčení, že kultura je nároková oblast, kde každý, kdo natáhne ruku, dostane od státu peníze na činnost, která ani nestojí za to. Všichni, kdo kdy žádali stát o podporu své kulturní aktivity, přitom vědí, jak komplikované je se k nějaké podpoře dostat, kolik komisí a hodnocení potřebují a jak nevstřícný a výkonově, meritokraticky zaměřený celý systém je. O údajné alibistické štědrosti se rozhodně nedá mluvit.

Z falešného obrazu českého kulturního světa se ovšem snadno vydedukuje, že peníze od státu mají dostávat jen ti vynikající a excelentní. Jenže co to je – excelence? Patří sem ti, kdo jsou každý druhý den v televizi a mají sto tisíc lajků u každého postu? A kdo kulturní excelenci posoudí? Mi­­nistr cvičený fungováním světa pop music? Anebo se měřítka výtečnosti teprve stanoví vyhláškou či dokonce zákonem podle jiného kritéria, než je sledovanost a mediální rezonance? A kdo bude měřit?

Ministr nominovaný hnutím, které je libertariánsky přesvědčeno, že každý se má starat sám o sebe, navíc hodlá podporovat uměleckou excelenci, přestože ta si dle volnotržní víry poradí na trhu sama. Dodejme, že excelentní jsou například „tradiční řemesla a folklor jako páteř české identity“, jak se píše v programovém prohlášení vlády. Není snad horšího dotačního alibismu, než je úlitba tomuto druhu národovectví, připomínajícímu nacionální propagandu minulého režimu. „Prostřednictvím mikrograntů zajistíme udržení a rozvoj tradičních řemesel, výrobků a folklorních aktivit…“ Těžko uvěřit tomu, že v minulosti velmi ironický „rapper“ – dnes ministr kultury – mohl něco takového myslet vážně a že pouze nepřepisoval požadavky salonních vlastenců typu Tomia Okamury.

Klempíř je teprve na začátku své ministerské pouti, jeho představy o vládní kulturní misi ale nevyvolávají velké naděje, a to ještě nepřišla řeč na to, jak si ministr představuje proměny médií veřejné služby. Ani tady nenabízí nic, co by stálo za to. Chybí základní představa, zůstává studentské nadšení nováčka v politice a slib, že se nikdo nemusí bát toho, že to u nás dopadne jako na Slovensku. „To se prostě nestane,“ tvrdí ministr Klempíř. A jeden by chtěl alespoň tomuto slibu uvěřit, když už to nevychází s rozpočtem ani u úvah o smyslu dotací jakožto podpory excelentně vyleštěných výloh národní kultury.

Je pravda, že pokud byl ministr schopen podepsat se pod nicneříkající proklamace v programovém prohlášení, nedá se od této vlády v kulturní oblasti mnoho čekat. Ale toho „nebudeme jako na Slovensku“ bych se ještě chvíli držel. Limity potenciálního propadu jsou totiž stejně důležité jako růžové sny o cestě vzhůru. Dejme tedy ministrovi s tímto politickým alibi v ruce ještě trochu času. Co kdyby náhodou…

Autor je publicista.