V okamžiku, kdy to divadlo skončilo, jsem měl plnou pusu milostných slov: protimiska, opačná kádinka, tulipánový škopek. A ještě také „smaragd kádě“. Ale zapomněl jsem je rychleji, nežli jsem po potlesku sešel na jeviště, kde stál dlouhý stůl s osmdesáti nebo devadesáti miskami, mísami, malými káděmi, škopky, dózami a skleněnými prohlubněmi, který v průběhu představení tvořil živoucí střed scény. S prázdnou pusou jsem stál nad miskami a nevěděl, co chci, jenom jsem si pamatoval, že toho před chvilkou bylo mnoho a že jsem si tím vším byl naprosto jistý. Z plánů, o nichž jsem – po rozsvícení – nepochyboval, nezbylo nic. Překvapený svou pozicí, v rozpacích jsem ze stolu zvedl a položil zpátky lehké plechové vědro menších rozměrů – čímž jsem pouze získal jistotu, že už to s jinou nádobou v žádném případě nebudu opakovat. Vzápětí mě opustilo i překvapení a také rozpaky se ztratily – a já začal okukovat a osahávat starou konev na olej, stojící u nohy stolu, protože její hubice byla kuriózně, až bláznivě dlouhá. Taková výstřednost mě už zase zajímala. A zajímalo mě také, zda mě někdo u osahávání olejové konvice vidí a možná oceňuje, že jsem si neomylně vybral předmět, jenž podle všech měřítek patří k těm opravdu neobvyklým. Pootočil jsem se opatrně k rozcházejícím se divákům a několik očí, které se na mě dívaly, mě uspokojilo. Bez ostychu jsem potom oslovil herečku (v představení vystupovali pouze tři herci, dva muži a jedna žena; ani jednoho z nich – to jsem zapomněl uvést – jsem nikdy předtím neviděl a o souboru nikdy neslyšel), jež už začala se sklízením stolu. Dosud se nepřevlékla, a když jsem k ní přistoupil, viděl jsem, že její kostým, který mi předtím připomínal kimono, není nic jiného než tmavomodrý laboratorní plášť, obzvlášť natěsno přiložený k tělu a pevně přepásaný. Zeptal jsem se jí, zda role její postavy v představení upozorňuje na nerovné postavení žen v dnešní společnosti. Ona zamrkala – všiml jsem si při tom, že jí obličej kryje silná vrstva vyschlého líčidla, jehož drobky padají na plášť a ulpívají jí na namalovaných řasách – a odpověděla, že „ani ne“, že na „upozorňování na postavení“ není čas, protože každý se musí postarat, aby dobře zvládl všechny úkony, které má v představení na starosti. Její odpověď se mi zdála neuspokojivá, k tomu protivná, zvlášť ta formulace „upozorňování na postavení“, která zněla jako ironie, mě rozladila, a zpozoroval jsem také, že herečka je mnohem starší, než se z hlediště zdálo. Pocítil jsem touhu se jí zalíbit. Řekl jsem, že „její“ divadelní představení mě zasáhlo jako už dlouho žádné a že bylo až neskutečně magické a krásné.

Když jsem z divadla vyšel do studené noci a dal se klesající ulicí k tramvajové zastávce, myslel jsem ještě na herečku a připadalo mi, že barva tmy ve městě se podobá odstínu jejího kimona. Připadl jsem na spojení „švestková modř“ a zdálo se mi mimořádně výstižné. Měl jsem vůbec dobrý pocit a uprostřed ulice jsem se zastavil a v mobilu vyhledal jméno divadelní skupiny, které jsem mezitím zapomněl. Znělo divně. Když jsem za několik minut nastupoval do rozsvícené tramvaje, uvědomil jsem si, že si na název divadelního souboru opět nemohu – dokonce ani přibližně – vzpomenout.

Autor je básník.