V polovině letošního ledna oblétla svět zpráva o podpisu íránsko­-ruské dohody o strategickém partnerství, a to na dobu dvaceti let. Její publicita však byla v tuzemském mediálním prostoru zastíněna jinými událostmi, zejména návratem Donalda Trumpa do Bílého domu nebo příměřím mezi Izraelem a hnutím Hamás. Uzavření dohody je přitom s uvedenými událostmi různými způsoby spojeno a poukazuje na to, že se Írán pokouší alespoň do určité míry předběžně připravit na výzvy, které jej mohou v roce 2025 potkat v diplomatických kruzích i v domácím prostředí. Především se však íránský režim snaží o zahraničněpolitický restart, který by mu pomohl zastavit pokles jeho vlivu v regio­nu, s nímž se potýká od druhé poloviny roku 2024, a tím i posílit pozici na domácí scéně.

Íránské oslabování

Na rok 2024 nebude íránský režim rozhodně vzpomínat v dobrém. Přitom v jeho první polovině se ještě mohlo zdát, že se Íránu daří hrát hru, na kterou byl zvyklý již mnoho let. Zatímco v domácím prostředí navzdory zhoršující se ekonomické situaci utužoval represe, v regionu vytvářel řízený chaos, ať už vlastními ozbrojenými složkami, či prostřednictvím dalších států (například Sýrie), anebo sítě tzv. proxy spojenců, mezi něž se řadila tehdy ještě relativně silná hnutí Hizballáh a Hamás. Od dubna se však tato hra začala postupně hroutit. Prvním zásadním bodem obratu byla dubnová eskalace mezi Íránem a Izraelem, která sice Írán oslabila jen částečně, přímá konfrontace ale odhalila jeho vojenské a technologické slabiny i diplomatické taktizování.

Očekávání zásadní změny íránské politiky vyvolala nečekaná smrt íránského prezidenta Ebráhíma Raísího, který zahynul v květnu při pádu vládního vrtulníku. Bylo potřeba začít řešit ztrátu jednoho z vlivných vnitropolitických hráčů a blízkých spojenců nejvyššího vůdce Alího Chámeneího. Ač to zprvu nebylo zcela patrné, v Raísího smrti a poté v hledání jeho nástupce je zpětně možné spatřovat jakýsi prvopočátek íránského oslabování. Vzniklé interregnum a následné prezidentské volby totiž ukázaly na rostoucí snahu režimu balancovat výrazný vliv Ruska a Číny na domácí i zahraniční politiku a stabilizovat bezpečnostní situaci, a to zejména obnovením jednání se Západem a vytvořením dojmu společenské liberalizace. Nositelem tohoto „nového“ směru měl být Masúd Pezeškján, kandidát na prezidenta, který je na Západě pro některé své názory často označován za reformistu. Ve skutečnosti je Pezeškján spíše pragmatický politik, který – s ohledem na okolnosti – využil proreformní rétoriku k získání hlasů od voličů, kteří jsou s režimem nespokojeni, leč zcela jej neodsuzují. Objevily se i názory, že jeho nasazení je spojeno s Chámeneího taktickým rozhodnutím uklidnit společenskou situaci vytvořením naděje na změnu. I kdyby však Pezeškjánův záměr byl autentický, jeho ústavní role je beztak výrazně limitována Chámeneího pravomocemi a vlivem i dalšími orgány, jež by k jakékoli změně musely dát alespoň tichý souhlas.

Izraelský úder

Íránského mocenského i diplomatického přenastavování dokázal v létě beze zbytku využít Izrael. Ten vytušil, že bezprostředně po inauguraci nového prezidenta bude íránská vláda málo akceschopná a nebude chtít zhatit avizované plány na vstřícnější politiku k Západu nějakým agresivním krokem. A tak jen několik hodin poté, co byl Pezeškján inaugurován prezidentem, byl přímo v Teheránu zabit Ismáíl Haníja, jeden z nejvýznamnějších představitelů Hamásu. Tento izraelský čin postavil íránský establishment před stěžejní otázku: reagovat, či nikoli? V tomto okamžiku se Írán rozhodl jít cestou zdrženlivé reakce, kterou chtěl proměnit na pozitivní ohlasy na mezinárodním poli.

Od září ale začaly izraelské útoky oslabovat. Mezi klíčové momenty patřila ofenziva proti Hizballáhu v Libanonu ve druhé polovině září, jejímž pomyslným vrcholem bylo zabití vůdčí osobnosti hnutí Hasana Nasralláha. Tyto okolnosti vedly k výraznému oslabení íránské mezinárodní pozice, neboť se začalo ukazovat, že Írán není schopen postavit se za své spojence výrazněji než tiskovými prohlášeními. Írán rovněž začal ztrácet strategickou hloubku, kterou roky budoval právě skrze podporu nestátních aktérů napříč regionem a jež mu zajišťovala určitou vyjednávací sílu zejména vůči Izraeli a jeho západním spojencům. V tomto období také došlo k další eskalaci mezi Izraelem a Íránem, po níž vzrostl mezi íránskými představiteli pocit ohrožení. Stát totiž nebyl schopen zajistit bezpečnost svých činitelů. Od té doby Írán zaujímá defenzivní a pasivnější pozici, aby zbytečně nepoutal izraelskou pozornost, což později ještě podpořil výsledek amerických prezidentských voleb – Donald Trump je známý svými proizraelskými postoji. V neposlední řadě pak Írán ztratil svého spojence v Sýrii, Bašára Asada, jehož vláda padla v prosinci minulého roku.

Do roku 2025 Írán vstoupil v zásadně odlišné pozici, než jakou měl před rokem. Je zjevné, že režim je oslaben a musí přemýšlet nad tím, jaký další postup bude vhodné zvolit. Írán si nepochybně uvědomuje ztráty svých „proxies“, ale i důsledky znovuzvolení Donalda Trumpa. Tuto neblahou situaci se pokusil řešit mimo jiné podpisem dvacetileté smlouvy o spolupráci s Ruskem. Ta sice symbolicky posílila íránskou mezinárodněpolitickou pozici, ale jinak mu nepřináší žádné vojenské garance ani jiné zásadní výhody. Z toho je zřejmé, že v případě nouze se Írán nemůže na Rusko spoléhat. Od Ruska lze i nadále čekat v první řadě prosazování jeho vlastních zájmů (bez jakýchkoli ohledů na zájmy íránské) – zvláště ve chvíli, kdy má Rusko s Trumpem rozehranou klíčovou partii o budoucnosti Ukrajiny.

Tlak na změny

Íránský režim dobře ví, že z hlediska posílení své bezpečnosti se nemůže spoléhat na nikoho, jen sám na sebe. Současně si je vědom nestabilní domácí situace. Mnozí občané mají stále v živé paměti tvrdou reakci na protesty pod heslem Žena, život, svoboda, které vypukly v roce 2022 po smrti íránské Kurdky Mahsá Amíní. Tyto protesty sice momentálně neprobíhají masově v ulicích, je však zřejmé, že mnoho lidí je připraveno se režimu postavit. Stále se zhoršující ekonomická situa­ce se navíc výraznou měrou podepisuje na celé íránské populaci. Tento stav je umocňován klesající kvalitou služeb, včetně přerušování dodávek elektřiny či tepla.

Írán je nyní v situaci, kdy musí přehodnotit své dosavadní priority. Pokud chce tamní establishment setrvat u moci, pak musí oslovit širší vrstvy obyvatelstva. Začal zvolna, zvolením Pezeškjána, ale bez socioekonomických změn a dalších ústupků svou existenci v současné podobě příliš neprodlouží. Tlak na změny vytváří příležitost k liberalizaci. Je ovšem otázka, zda je íránský režim takového posunu schopen.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky se zaměřením na Írán.