Jsem sice Češka, ale nikoli pivařka. Kontrolor pravopisu mi to slovo podtrhl, čímž udělal otazník nad tím, jestli má ženská část populace na momentálně propírané české pivní kultuře vůbec podíl – a zřejmě by to zasloužilo i genderovou úvahu, protože souvislost s konsenzuálním obrazem ženství je tu očividná. Řekli bychom o Maryšce z Postřižin, že byla pivařka, anebo k tomu, aby se člověk stal pivařem, musí popíjet pivo na určitých místech, v náležité společnosti a vygenerovat pupek odpovídajícího tvaru a velikosti?

Pivař(ka) ale – bez ohledu na gender – představuje i problém překladatelský. Když jsem zadala Chatu GPT k překladu do portugalštiny větu „Nejsem pivařka, ale pivo piju“, přeložil její první část jako „Nejsem pivovarnice“ a ani po delší konverzaci jsme se nedobrali ničeho lepšího nežli aseptické stoupenkyně, respektive fanynky piva.

Nejsem tedy stoupenkyně piva, ale pivo piju a jako taková mám o pivní kultuře jistou představu. Ani ne tak o té části, kterou dnes propaguje ministerstvo zemědělství, jako spíš o té, již k této hmotné podstatě nehmotně přibaluje ministerstvo kultury. I když nepopírám, že v tomto případě i hmotná stránka věci hraje svoji roli – a to i pro ty konzumenty piva, kteří nejsou jeho stoupenci.

Do Brazílie, k níž tento zápisník míří, přinesli pivo evropští, hlavně němečtí přistěhovalci a jeho popíjení se rozšířilo v osmdesátých letech 19. století. Mezi několik nejvýznamnějších pivovarů se brzy zařadila i dodnes existující Bohemia a světlému pivu se v brazilské portugalštině stále říká pilsen, psáno s malým p. Tato pilsen, rozumějte pivo plzeňského typu, se pobrazilštila do té míry, že se při její výrobě obvykle nepoužívá ječmen, nýbrž slad z místní rýže a kukuřice. Ječmen v tropech ani subtropech neroste, a proto je drahý. Řekne­-li se „dobře vychlazená plzeň“, v brazilském podání to znamená žlutavý nápoj, který se servíruje v ojíněných sklenicích čerstvě vytažených z mrazáku – což má tu výhodu, že není moc cítit, jak natočený mok vlastně chutná. Na plechovkách značky Proibida, tj. Zakázané, dokonce výrobce navozuje představu, že jde k „prazdroji“, a sice tak, že se na nich skví nápis pro Brazilce neidentifikovatelnou češtinou „Dej Bůh štěstí“. Lidé, kteří mají s tímto prazdrojem zkušenost, by k tomu možná připsali: „abyste to pití ve zdraví přežili“.

S příchodem malých pivovarů se leccos zlepšilo, ačkoli – pokud mohu jako pivní uživatel soudit – běžně konzumovaného piva se to výrazněji nedotklo. Zato ta změna přináší některé nevšední zážitky, jako například možnost pít pivo vyrobené z českého chmele a brazilského maniokového sladu, které se jmenuje Cauim podle rituálního maniokového nápoje, který si kvašením tohoto kořene odnepaměti vyrábějí Indiáni.

Píšu to celé trochu i proto, aby se pivaři nad tou tropickou divočinou otřásli hrůzou, ale hlavně proto, že v São Paulu se letos chystá k vydání první překlad Bohumila Hrabala pořízený přímo z češtiny. A protože Ostře sledované vlaky jsou krátké, může se k nim napsat dlouhý doslov. Jak to ale udělat, aby Hrabal, který ve svém díle jako málokterý jiný spisovatel zachycuje běh středoevropských dějin, i díky svým drsným životním peripetiím nepůsobil jen jako varianta stereotypu podivína z východní Evropy – autor tak jako většina obyvatel této části světa permanentně naložený v lihu.

Hrabal není v Brazílii úplně neznámý: v překladu přes třetí jazyk vyšla Příliš hlučná samota, a dokonce ve dvou překladových verzích také Obsluhoval jsem anglického krále. První z nich zní trochu archaicky a v reflexivní části se rozbíhá k filosofickému traktátu, zatímco ta druhá nemá pro české mudrování velké pochopení a snáší text na úroveň prostomyslnějšího čtenáře. Neboli, jinak řečeno, přivtěluje Hrabala k brazilskému světu, což se projevuje mimo jiné tím, že místu, kde se pije pivo, říká „bar“.

Jistě, v obyčejném brazilském baru se opravdu pije pivo, lidi se tam chodí najíst jako Češi do hospody a večer se tam vedou nekonečné barové řeči. A přesto si umím těžko představit, že by se tam čepování piva mohlo hrabalovsky přirovnat ke mši a že by výčepák mohl někomu připadat jako archanděl Michael – už proto, že žádné označení pro muže stojícího celý den za pípou v portugalštině neexistuje. Aspoň pokud vím.

V českých hospodách pili pivo obrozenci, lumírovci a mnozí další národně a kulturně významní činitelé už od 19. století a českým hospodským řečem vtiskuje tento historický průkres jakousi vážnost a naléhavost. Hospoda u nás plní funkci, jež v jiných zemích připadá kavárně. Nápady se v Čechách nerodí nad prázdným šálkem od espressa, ale z pivní pěny. Je tohle ten důvod, proč se cizí čtenáři rozplývají nad Hrabalovým humorem, zatímco český čtenář vnímá spíš jeho existenciální hloubku?

Autorka je portugalistka a překladatelka.