Na lesní mýtině stojí proti kameře, tedy proti nám, mladý muž v maskáčích, polopatě nám vysvětluje, jak používat sprej na medvědy. Správné tasení spreje předvede několikrát. Počítá nahlas, kolik vteřin mu trvá vytáhnout jej z pouzdra na prsou, odjistit, namířit a použít. Tři vteřiny. Důrazně nás vybízí, abychom si tasení spreje vyzkoušeli nanečisto, než vyrazíme do lesa. Mladý muž je jedním z těch, co na youtube pravidelně uveřejňují videa o tom, jak se chovat v přírodě, jak pozorovat zvířata, jak se bránit případným střetům s nimi. Na Slovensku je obliba „videjek z lesa“ nemalá, ať jsou to lesy Velké Fatry, Bukovských vrchů nebo Slovenského ráje. Stopujeme­-li dnes medvědici a její mláďata v hustém porostu, aniž jsme překročili práh domova, má to podobný účinek, jako když se před sto lety četly prózy E. T. Setona nebo Jacka Londona. Neurastenické obyvatelstvo měst se rádo osvěží příběhy z lesa, zvlášť jsou­-li podloženy zkušeností a obsahují­-li věrné detaily, které užaslou výpověď o divočině a jejích obývatelích činí autentičtější. Obdobná touha po ztracené přirozenosti stojí i za loňskými Denníky domorodcov slovenského spisovatele Miroslava Mišáka.

Ekopartyzán a svobodná matka

Kniha v sobě více či méně organicky spojuje příhody z lesa, romantický portrét Strážovských vrchů, baladu o střetu civilizace s přírodou a ekomanifest „posledného potomka“ medvěda jeskynního, jak se hrdina knihy, Sveťo Líška, s nadsázkou označuje. Synkretické vyprávění navenek sceluje trojice mott, která definují autorův, respektive Sveťův myšlenkový obzor. Za nejpřiléhavější z nich považuji výzvu amerického spisovatele Edwarda Abbeyho: „Opisovať prírodný svet už ani zďaleka nestačí. Teraz ide o to, aby sme ho bránili.“ Abbey ve svém nejznámějším románu The Monkey Wrench Gang (1975; slovensky jako Gang obrancov Zeme, 1994) povýšil sabotování stavby přehrady na svébytný způsob ochrany přírody. Ani Mišák se nespokojuje s líčením přírodních krás, vybízí k jejich aktivní obraně. Ale zatímco Abbeyho ekoteroristé v odporu proti devastaci krajiny na jihozápadě USA ničí buldozery nebo vyhazují do povětří mosty, ekopartyzán Sveťo, znechucený bezohlednými, po trofejích bažícími myslivci, likviduje jejich posedy, nebo je v těch jejich vyhřátých, polstrovaných svatyních zamyká. Oba autoři vykreslili ve svých hrdinech ušlechtilý typ environmentalisty, který na vlastní pěst vykonává spravedlnost, a třebaže je vůči lidské zpupnosti bezmocný, utěšuje se morální převahou a sounáležitostí s živou přírodou, která je mnohonásobně starší než člověk. Sveťo nechce být víc než zvířetem, které se rozhodlo chránit ostatní zvířata.

Nastíněné poselství Denníků domorodcov nám jejich autor podává s obdobnou názorností, ba návodností, s jakou nás onen mladý muž instruuje, jak používat sprej na medvědy. Takový byl zřejmě autorův záměr, přivést čtenáře a čtenářky skrze beletrizaci vlastních zážitků a názorů k uhranutí přírodou a zájmu o ni. Zápletka knihy je konstruována tak, že Sveťo během výšlapů do hor dává své přítelkyni Nadě, osamělé svobodné matce, zakusit svobodu, jakou dosud nepoznala, učí ji pozorovat jeleny, rysy a lišky, nebo poukazuje na marnotratnost lovců, kteří porušují zákony Slovenska i přírody. A Naďa dychtivě naslouchá, poznává a žasne. Takto se autor Sveťovými ústy dělí o svou zkušenost s námi, kteří jeho knihu čteme jako fikci, i když tušíme, že je v mnoha ohledech autobiografická. Obdobně cítíme, že Naďa musí být osamělou svobodnou matkou, protože žena zklamaná otcem své dcery má dostatečný důvod obrátit se ke společnosti zády a hledat útěchu v lese, kde pod vlivem uhrančivého Sveťa zahoří láskou k přírodě. Na druhou stranu svobodná matka se od své minulosti zcela odpoutat nemůže a vrací se do civilizace s úmyslem usadit se a přivést na svět ještě jedno dítě, jakmile pochopí, že Sveťo les neopustí. A je to návrat tragický, neboť „‚pri tebe nachádzam to, čo viem, že je, ale bez teba mi to uniká pomedzi prsty,‘ šeptá Naďa“.

Slova jsou důležitá

Co komplikuje přijetí Mišákova vyprávění o příkladném zálesáku Sveťovi, který přijal déšť jako slunce, je – vedle konstruovanosti děje nebo schematizace postav – poněkud tezovité podání environmentalistických myšlenek. Jakkoli je Sveťova bezelstná přímočarost a naivita někdy odzbrojující, jejich odvrácenou stranou bývá banalita (srovnej insitní verše, jimiž je vyprávění proloženo). Přesvědčivost mnohých postřehů zase podrývají generalizace, jako je tomu v případě, kdy se Sveťo razantně vymezuje vůči myslivcům: „Vy poľovníci aj lesníci ste taký prototyp Slováka. Predstavujete si, že ste najlepší, najmúdrejší a zároveň najnedocenenejší ľudia na svete. Lenže nie ste. Zavrieť cesty, zobrať vám auta, vypnúť reflektory a nedostanete sa ani do lesa.“

Jiným problémem je konvenční obraznost blížící se kýči. Zatímco třeba situace, kdy Sveťo na lesní stezce umístí vedle vlčího výkalu svůj vlastní, aby zahájil mezidruhovou komunikaci, je vynalézavá a vtipná, líčení krajiny nebo mentorování Nadi kopíruje literární i společenské stereotypy. Rozpor mezi dobrým záměrem a nepřesvědčivým provedením dokládá scéna ze závěru knihy. Sveťo si na kraji lesa všimne mladého myslivce, který se chystá zastřelit nic netušícího vlka a vlčici. Zezadu se k němu přikrade a hlasitým zavytím, v němž se soustředí veškerý hněv nad zničenými lesy a zabitými zvířaty, vyděsí myslivce natolik, že klesne k zemi, schová si hlavu do dlaní a rozbrečí se. Působivost scény je narušena následujícím filmovým, bezděčně groteskním výjevem: „Po [tvári] mu stekali slzy, ktoré sa miešali s rosou a nočným dažďom na steblách tráv.“ V tomto a jiných obrazech zůstává autor ještě ledasco dlužen svému jinak pravdivému postřehu: „Slova sú predsa dôležité, formujú myšlienky, nesú posolstvá, nie je jedno, ako ich používame.“

Autor je literární kritik.

Miroslav Mišák: Denníky domorodcov. Artforum, Bratislava 2024, 152 stran.