Prosincový pád vlády Bašára Asada v Sýrii změnil roky trvající status quo. Aktuální události se dotýkají všech složek tamní společnosti, stejně jako velmocí, které mají v zemi vlastní bezpečnostní či ekonomické zájmy. Zásadním způsobem přitom ovlivní i oblasti na severovýchodě Sýrie, kde si Kurdové v průběhu let vybudovali rozsáhlou kulturní, ekonomickou i mocenskou autonomii. Nyní stojí před zásadní volbou. Vzdát se těžce vybojované svobody, nebo riskovat přímou konfrontaci s přesilou?

Svoboda vykoupená krví

Syrská občanská válka vypukla v roce 2011 v reakci na krvavé potlačení tamních protivládních protestů. V následném chaosu vy­užili syrští Kurdové příležitost a na severu země vyhlásili vlastní samosprávu. Na území známém jako Rožava vybudovali v průběhu let unikátní politický projekt, založený na myšlenkách demokratického konfederalismu, rovnosti pohlaví a ochraně náboženských i etnických menšin.

K obraně tohoto území vznikly Lidové obranné jednotky (YPG) a jejich ženská odnož YPJ. Prvním zásadním zlomem a zkouškou jejich životaschopnosti byla bitva o město Kobanî. Na přelomu let 2014 a 2015 zde kurdské jednotky s podporou amerického letectva zastavily postup Islámského státu (ISIS). V jedné z největších městských bitev novodobé historie padlo přes půldruhého tisíce džihádistů a pět set kurdských obránců, a město se tak nečekaně dokázalo ubránit zásadní přesile.

Vítězství v Kobanî ukázalo, že kurdské jednotky jsou respektovanou silou a velmi rychle se staly hlavním spojencem Západu v boji proti ISIS. Do roku 2019 osvobodily třetinu syrského území včetně Rakky, bývalého hlavního města chalífátu. Cena za tyto úspěchy ale byla vykoupena řadou obětí. V bojích zemřelo více než jedenáct tisíc kurdských bojovnic, bojovníků a jejich spojenců.

V nově vzniklé armádě Syrských demokratických sil (SDF), do kterých se YPG transformovalo, dostali prostor i Arabové, Asyřané a další národnosti. Cílem bylo ukázat jednak inkluzivní charakter Rožavy, ale také zmírnit obavy Turecka z čistě kurdské armády formující se nedaleko jeho hranic. Jak se později ukázalo, šlo o marné snahy. Zatímco Západ získal v kurdsko­-arabských jednotkách spolehlivého spojence, Turecko považuje SDF nadále za své úhlavní nepřátele a prodlouženou ruku povstalecké Kurdské strany pracujících (PKK), s níž vede Ankara dlouhá desetiletí vlastní boj. V této souvislosti stojí za zmínku, že v době psaní tohoto textu vystoupil doživotně uvězněný zakladatel této stany Abdullah Öcalan s prohlášením, v němž vyzývá k rozpuštění PKK a ukončení ozbrojeného odporu. Jakkoli se jeho výzva nevztahuje na SDF, může to budoucí vyjednávání ovlivnit.

Hra s novými kartami

Prosincové události roku 2024, během nichž koalice rebelů vedená islamistickým hnutím Hajját Tahrír aš­-Šám (HTS) dokázala překvapivě svrhnout Asadův režim, dramaticky změnily mocenskou rovnováhu v regionu. Jednotky SDF se ocitly ve složité situaci. Zatímco dříve úspěšně balancovaly mezi režimem a syrskými rebely, Rusy i Američany, nyní čelí jednotné frontě islamistických sil více či méně podporovaných Tureckem. Přítomnost jejich amerických spojenců se postupně snížila z původních 2000 vojáků na necelou tisícovku příslušníků speciálních sil. Jejich úplné stažení je přitom jen otázka času. Tato konstelace staví rožavské bojovníky před tři možnosti, z nichž ani jedna nevypadá zrovna růžově.

„Domnívám se, že v nejlepším zájmu Sýrie není federace. Tyto snahy jsou pouhou zástěrkou pro kroky vedoucí k nezávislosti,“ prohlásil novopečený prezident Ahmad Šara, známější pod svým válečným jménem Abú Muhammad al­-Džaulání, v lednovém rozhovoru pro týdeník The Economist. Pouze tak zopakoval dřívější postoje HTS, které v podstatě znamenají, že pro samostatnou – a Kurdy ovládanou – vojenskou sílu není v nové Sýrii místo. Nabídka částečné integrace kurdských jednotek do nové syrské armády, spojená s příslibem omezené kulturní autonomie, ale představuje pro Rožavu zásadní dilema. Přijetí takových podmínek může ohrozit její životaschopnost a znamená také ztrátu kontroly nad územím o rozloze přibližně čtvrtiny Sýrie. Zvláště citlivá je otázka ropných polí, která se nacházejí převážně na územích kontrolovaných SDF a produkují osmdesát procent syrské ropy. Ložiska představují klíčový zdroj příjmů a jejich případné kompletní předání syrské vládě by znamenalo významné oslabení ekonomiky kurdských území.

Druhou možností je pokusit se vyjednat lepší podmínky sbližováním s vládou v Damašku. To ale závisí především na externích faktorech, tedy na mezinárodní podpoře. V USA mají Kurdové stále vlivné spojence, jako jsou mi­nistr zahraničních věcí Marc Rubiao, senátor Lindsey Graham nebo Trumpův bezpečnostní poradce Mike Waltz, kteří v minulosti opakovaně vystoupili na jejich podporu. Pro Západ je klíčový také osud zajateckých táborů, především tábory Al­-Húl a Al­-Rúdž v guvernorátu Hasaka, kde jsou Kurdy zadržovány desetitisíce bývalých bojovníků ISIS a jejich rodinných příslušníků, včetně džihádistů z evropských zemí. Jenom náklady na provoz těchto zařízení vyjdou na miliony dolarů měsíčně.

Určitou roli mohou hrát také vztahy s iráckým Kurdistánem, především s vládnoucí Demokratickou stranou Kurdistánu (KDP) spojenou s vlivným kurdským klanem Barzání. Přestože historicky byly vztahy komplikované nejen vinou ideologických rozdílů, současná situace nutí obě strany k užší spolupráci. KDP navíc kontroluje strategicky důležitý hraniční přechod Fajš Chábúr, přes nějž proudí většina humanitární pomoci do severovýchodní Sýrie. Vůli ke vzájemné spolupráci ukázalo už lednové setkání velitele SDF Mazlúma Abdího s bývalým prezidentem Masúdem Barzáním.

Žádní přátelé, pouze hory

Poslední zbývající možností je boj. „Chceme svobodný život v míru, ale ten v naší situaci bez boje nezískáme. Snažíme se vlastním příkladem ukázat, že válka nemusí nutně znamenat jen ničení a obsazování nepřátelského území, ale naopak obranu vlastních hodnot a vlastního místa pro život,“ prohlásila v roce 2016 při návštěvě Prahy vrchní velitelka ženských milic YPJ Nesrin Abdullah.

Nedávné střety u Manbídže či strategické přehrady Tišrín, kde SDF opakovaně úspěšně odráží útoky protureckých milic, ukázaly, že Kurdové pořád ještě neztratili bojeschopnost a musí se s nimi počítat. Přesto je zřejmé, že by kurdské jednotky případné turecké invazi na svá území nedokázaly čelit. Druhá nejpočetnější armáda NATO disponuje více než 350 tisíci vojáků a moderní leteckou silou čítající přes 240 bojových letounů F­-16, nemluvě o moderních těžkých zbraních. Dá se předpokládat, že invaze by byla koordinována s Damaškem, a SDF by tak čelila útokům hned na několika frontách. Bez významné mezinárodní podpory – která je však nepravděpodobná – by byl dříve či později osud kurdské autonomie zpečetěn.

Při hodnocení situace v severovýchodní Sýrii nelze přehlédnout paradoxní povahu současného vývoje. Rožavu nebo SDF můžeme oprávněně v některých ohledech kritizovat, přesto představuje v kontextu Blízkého východu naprosto unikátní projekt. V regio­nu zmítaném sektářstvím a pošlapáváním základních lidských práv vybudovali Kurdové společnost, která aktivně usiluje o náboženskou toleranci, etnický pluralismus a rovnost pohlaví. V dobách, kdy se etnické čistky stávají běžnou taktikou mnoha konfliktů dneška, prokázala SDF obdivuhodnou schopnost spravovat mnohonárodnostní území způsobem, jenž zaručuje a respektuje práva mnohdy velmi odlišných komunit.

Tragédie současné situace spočívá v tom, že Západ, který tak rád deklaruje podporu demokracii a lidským právům, není ochoten či schopen efektivně bránit společnost, která tyto hodnoty nejen hlásá, ale také skutečně praktikuje. Kurdové opakovaně prokázali, že jsou spolehlivými spojenci. A to nejen svým bojem proti teroristům z ISIS, ale především snahou vybudovat pluralitní společnost založenou na občanské svobodě.

Jak to celé dopadne, v tuto chvíli není jasné. Pokud ale dopustíme pád Rožavy, nebude to jen další kapitola v dlouhé řadě kurdských zklamání. Bude to především promarněná příležitost ke vzniku stabilní, demokratické a Západu nakloněné entity na Blízkém východě. Namísto toho se zdá, že opět zvítězí pohodlnost a cynický pragmatismus, který v oblasti z dlouhodobého hlediska posiluje jen ty nejhorší autoritářské a sektářské elementy.

Autor je spolupracovník redakce.