Mám podezření, že můj soused je neonacista. Jenže je mu osm let. Možná ze mě mluví paranoia nebo mezigenerační trauma. Jsem Židovka; moje rodina pochází z Prahy, a když jsem se po letech vrátila do Česka, usadila jsem se v Plzni. Ten rok jsem si dala na facebook status: „Slavím narozeniny v zemi svých předků.“ Myslela jsem to upřímně a dostala jsem hodně lajků. Považovala jsem tuto zemi za napůl známou, myslela jsem si, že sem budu jaksi napůl patřit, ale život není tak jednoduchý: nechápala jsem, že „patřit napůl“ znamená být ne­ustále upozorňována na to, že sem nepatřím.

Ale zpátky k mému podezření. Nedávno přišel na narozeninovou oslavu mého syna náš malý soused. Jarda. Na sobě měl tričko z internetového obchodu Česká krev a požádal nás, abychom pustili píseň s názvem Hymna pěšáků: „Chopte se mečů, cizákům navzdory…“ Jeho matka se usmívala, jako by tu píseň nikdy neslyšela. Anebo skutečně nevěděla, že si její syn libuje v bojovné vlastenecké hudbě? Že by osmiletý chlapec vedl tajný život ultrapravicového radikála? Také je možné, že jí to bylo trapné. Těžko říct. Pokud ale šlo o projev nevraživosti, na oslavě plné dětí z ukrajinských, vietnamských a dalších rodin byla podána tak, aby ji bylo možné snadno popřít.

Po oslavě jsem se přistihla, že si vyhledávám nacionalistické značky oblečení a pročítám rozhovor s Josefem Klímou, autorem Hymny pěšáků. Podle něj má píseň sloužit k povzbuzení českých vojáků a posílení národní hrdosti. Bylo tedy tričko Jardy juniora zakódovaným varováním „cizincům“, kteří kvůli narozeninové oslavě zabrali společný dvůr, nebo šlo o náhodu? Nevím. Zato ale pozoruji, že Plzeň je ke mně v posledních letech méně pohostinná než dříve.

Podle mé zkušenosti tu byl každodenní rasismus vždy brán jako něco běžného. Relativní izolovanost české společnosti za minulého režimu vytvořila generaci lidí, kteří se nemuseli učit citlivosti vůči cizincům. Nový je alarmistický tón: Západ se hroutí, ovládli ho imigranti! Islám pohlcuje Evropu – vlasy našich blonďatých žen brzy zmizí pod nikáby! Vepřové, raison d’être české kuchyně, bude zakázáno! Podobné výroky slýchám stále častěji a znám mnoho lidí, kteří neotřesitelně věří v jejich pravdivost.

Takové představy se ovšem nešíří pouze v Česku – nacionalismus sílí po celé Evropě. Ale úrodnou půdu nachází tam, kde lidé znají migraci hlavně z médií a kde je odlišnost stále poměrně vzácná. Nacionalismus je totiž v jádru nostalgie po domněle nekomplikované minulosti, v níž byli všichni stejní. Bohužel samotná moje existence tuto představu narušuje: mí předci pocházejí odsud, a přitom jsme nikdy nebyli křesťanští Češi.

Tytéž události, které utvářely životopis mé rodiny, formovaly i tento region. Holocaust a poválečné odsuny zúžily místní sociální představivost. Zmizení takřka všech místních menšin – Němců, Maďarů, Židů, Poláků, Romů, Rusínů, Ukrajinců, Rusů, Valachů, Karpatských Němců nebo moravských Chorvatů – vede k zavádějícímu pohledu na historii. Kdo se ozve, když průměrný Plzeňák idealizuje selektivně etnickou českou verzi minulosti? Mezery v místním chápání identity přitom nelze zaplnit četbou učebnice nebo návštěvou židovského hřbitova. Ani jedno totiž nenaučí společnost mezikulturnímu soužití. A tak mi kolegyně jednou řekla, že v životě neslyšela o Chanuce, a jindy zase mluvila o Arabech a černoších jako o „opicích, co to tady přebírají“, aniž by se obtěžovala ztišit hlas.

Často jsem čekala na autobus pod volebními plakáty Tomia Okamury. Na jednom byl černoch s nožem, z něhož odkapává krev – umělou inteligencí vygenerovaný obraz migrantského násilí. Říkala jsem si, co takové obrazy mohou způsobit ve společnosti, kde k otevřenému rasismu stačí jen malé postrčení. Nedaleko žijí skuteční migranti: ukrajinské rodiny, vietnamští obchodníci, zahraniční dělníci a jejich děti, plynule přepínající mezi jazyky. Někteří z nich jsou dnes našimi přáteli a nesnesu představu, že slyší, co se o nich říká: že tu zabírají místo ve školách, nemocnicích, ale i na ulicích, které si pro sebe někteří bílí Češi nárokují.

V průběhu oslavy jsem si všimla, že Jardova máma pozoruje naše ukrajinské a romské hosty selektivním, zkoumavým pohledem. Anebo si to jen namlouvám? Kdybych se zeptala, nejspíš by to popřela. A tak si člověk neustále klade otázku, jestli ten nebo onen projev nepřátelství byl zamýšlený, jestli šlo skutečně o urážku, anebo je jen přecitlivělý. Poděkovala jsem jí za dárek a rozhodla jsem se nenabídnout jí tykání. Připadalo mi to bezpečnější.

Autorka je publicistka.