Edvard Beneš nesporně patří mezi nejrozporuplnější postavy československé politiky. Už za svého života byl adorován v rámci oficiálního státního kultu, stejně tak ovšem vznikaly rozmanité typy benešovských antilegend. Na glorifikaci druhého československého prezidenta se ve své monografii Apoštol demokracie. Československo a mytický obraz Edvarda Beneše zaměřil historik a kurátor Pavel Dvořák. Dalo by se přitom čekat, že se v textu budou odrážet názorové různice v historické obci i současné spory o politikův odkaz. Ničeho z toho se však nedočkáme.

V pasti mýtotvorby

Dvořákova práce má v zásadě jen málo společného s klasickou historickou excerpcí a analýzou pramenů. Ke zkoumání prezidentova kultu autor zvolil konstruktivistický a sémiologický přístup, což je nepochybně jedna z legitimních možností. Dvořáka zajímají především historické proměny benešovského mýtu, jak se utvářel od meziválečných let do jeho státního pohřbu v době takzvané třetí republiky. Podle historika se tato mýtovorba pojila s obecnějšími stereotypy v historickém povědomí, které se tvořily v éře moderního nacionalismu 19. století.

Podobně jako byl mytizován prezident Masaryk v roli otce­-zakladatele československého státu, rozvíjel se Benešův kult především po jeho nástupu do prezidentské funkce v roce 1935. Budování kultu bylo součástí školního kurikula a lidové osvěty. Cílem bylo přiblížit politika širokým vrstvám obyvatel. Na jedné straně se tak vytvářel hrdinský obraz Beneše coby statečného odbojáře za „velké války“ a mírotvůrce meziválečné éry, na straně druhé byl polidšťován svou minulostí chlapce z chudých poměrů a s láskou ke sportu i klukovským alotriím. Mimo to autoři oslavných spisků zdůrazňovali těsnou vazbu mezi Masarykem a Benešem, jejichž vztah byl prezentován jako forma následnictví. Reprezentaci Benešovy osobnosti pak doplňoval obraz jeho manželky Hany jako sebevědomé a angažované ženy moderního věku. Tento mýtus podle Dvořáka doznal v průběhu dramatických historických změn různých modifikací. V době Mnichova byl Beneš líčen jako zásadový, ale osamělý politik stojící proti přesile, ve válečném období jako hrdina druhého odboje a posléze jako obnovitel republiky.

Promarněná příležitost

Úskalím monografie je velmi vágní práce se samotným konceptem mýtu. Autor se odvolává na poststrukturalistický přístup Rolanda Barthese, aniž by však analyzoval, z jakých důvodů a kým byly mýty v případě benešovského kultu vytvářeny. Předmětem analýzy jsou většinou didaktické texty, které měly mladým lidem vštěpovat loajalitu k československému státu a jeho představitelům, případně oslavné básně a jiné literární formáty. Podobné formy státní propagandy však existovaly i v jiných státech a zůstává otázkou, do jaké míry byly v politicky, etnicky i kulturně rozdrobeném společenství československého státu akceptovány. Zcela mimo autorův zájem zůstalo vytváření benešovského „antimýtu“. I když Dvořák pojednává o zrodu zakladatelského příběhu o triumvirátu Masaryk, Beneš, Štefánik, protibenešovský osten některých podob štefánikovských legend zůstává mimo jeho zorné pole. Autor také sleduje glorifikaci Benešovy zahraniční politiky, aniž by reflektoval její negativní obraz v období pomnichovské druhé republiky. Kritiku Benešových politických kroků přitom najdeme například v pozdějších textech Jana Patočky, Václava Černého nebo autorů historiosofické monografie Češi v dějinách nové doby (1991), skrývajících se pod šifrou Podiven (Milan Otáhal, Petr Pithart, Petr Příhoda; Dvořák však práci na jednom místě cituje, jako by se jednalo o skutečného autora).

Není příliš jasné, proč autor své dějiny benešovského mýtu nedotáhl až do současných let. Pokud by byl Beneš v tuzemské kulturní společnosti vnímán tak bezrozporně a kladně, jak Dvořák tvrdí, patrně by ne­­vznikl občanský spolek na jeho obranu (který organizovali historici Pavel a Věra Olivovi) a neprobíhaly by ani někdy trochu křečovité polemiky o prezidentových dekretech z poválečného období. Anotace se sice zmiňuje o sebeklamech spojených s prezidentovým kultem, které přetrvávají do současné doby, v knize se s nimi však Dvořák nikterak nevyrovnává a zůstává jen u komentování poněkud úmorných přepisů glorifikačních textů. Vzhledem k tomu, že poměrně nedávno vyšla komplexní monografie Nekončící příběh (2023; viz A2 č. 13/2024) o narativech vzniku Československa, není vůbec vyloučeno, že se někdo jiný chopí tématu s větší odvahou a zaujetím.

Autor je historik.

Pavel Dvořák: Apoštol demokracie. Československo a mytický obraz Edvarda Beneše. Academia – Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha 2024, 416 stran.