„Mám pocit, že jsem se pořádně nenadechla od revoluce v roce 2019,“ říká mi pětatřicetiletá hudebnice Májá. „Poslední rok a půl byl úplně strašný, ale co to jako mělo být těch posledních pár měsíců, to tedy vůbec nechápu,“ shrnuje Bejrúťanka drúzského původu. Lidé po celém Libanonu prožívají směs úlevy, smutku, radosti i obav. Jindy naopak necítí nic, množství emocí je otupí. Společnou zkušeností mnoha z nich je vyčerpání. Libanonci si na ramenou nesou několik pater traumat. Stalo se toho zkrátka příliš mnoho, což se odráží i ve snížené intenzitě reakcí na aktuál­ní události v Libanonu a jeho bezprostředním okolí.

Okamžitě po vyhlášení příměří s Izraelem se téměř všichni z milionu vysídlených obyvatel vracejí domů. Kolony aut, naložené matracemi a vším, co se dalo při útěku sbalit, troubí a lidé nadšeně mávají z oken. Sociál­ní sítě jsou v následujících dnech zaplaveny videi, na nichž navrátilci líbají zem ve svých vesnicích, odklízejí trosky a dělají u toho sarkastické vtipy. Po pádu režimu Bašára Asada se v ulicích severního Tripolisu slavilo tři dny v kuse. Během oslavného střílení do vzduchu bylo zraněno padesát lidí. Po vyhlášení příměří v Gaze lidé tráví v ulicích celou noc. Pak ale oslavy utichnou, nikdo už nemá energii. „To je všechno moc hezké, ale já už se nechci každé ráno probouzet do historických událostí,“ komentuje vlastní vyčerpání třicetiletý zvukař křesťanského původu Joseph.

Hledání vzorců války

Jako ostatně všechno v Libanonu i dopady války se zásadně liší region od regionu. Zatímco některé oblasti byly srovnány se zemí, jinde si lidé mohli užívat relativní normality. Dopady psychologické války však pociťují všichni.

„Tady vidíš rozdíl mezi válkou a genocidou,“ vyjadřuje se k různosti vojenských intervencí kurátorka Sarah. Zrovna posloucháme doznívající výbuchy z nedaleké čtvrti centrálního Bejrútu. „My tady sedíme u piva a slyšíme to z dálky, ale v Gaze není kam se schovat,“ konstatuje realisticky. Následně ještě chvíli vyčká a pak se vydává domů. Běžně by její cesta vedla přes právě ostřelovanou čtvrť. Nyní volí zajížďku přes oblast, která byla ráno bombardována, a doufá, že by se na ni Izraelské obranné síly (IDF) ten den už zaměřovat nemusely. Hranice toho, co se může stát, se rýsují podle toho, co se již stalo.

Lidé se kromě zdánlivě bezpečných míst snaží v útocích najít určité vzorce, zejména v souvislosti s přítomností špionážních dronů. Ty už měsíce za nesnesitelného bzučení krouží nad městy, aniž by kdokoli věděl, jak detailní záznamy pořizují. Současně je narušován i signál – telefony mění čas a v online mapách se uživatelé střídavě objevují v Ammánu nebo v moři u Kypru. To komplikuje práci mnoha profesím a znemožňuje používání seznamovacích aplikací.

„Snažili jsme se v tom objevit nějaký systém,“ popisuje detektivní snahu Joseph a dodává: „Vždycky, když jsme nějaký našli, například že se změní mapa a do půl hodiny se bude bombardovat, přišla další změna. Asi jde o součást taktiky, kterou těžko přechytračíme.“

„Všichni chceme věřit, že je v tom všem nějaký řád. Například jsou místa, kterých se nedotknou, protože jsou moc bohatá nebo moc křesťanská,“ odhaduje padesátiletý taxikář Mahmúd. „Když je ale tvůj nepřítel ­Izrael, nesmíš se nechat obalamutit. Oni žádné hranice nemají a Západ jim je rozhodně nenastaví,“ uzavírá. Od míry zasažení válkou se odvíjí i strategie a možnosti hledání normality, po které nyní všichni touží.

Falešná příměří a žádní vítězi

Někteří lidé se vracejí do vesnic, které takřka zmizely z povrchu zemského. Z kořenů byly vytrhány i veškeré stromy v širokém okolí, krajina je k nepoznání. Ve stejné chvíli, kdy se ve městech otvírají bary a začínají do nich proudit lidé, se farmáři snaží najít způsoby, jak v půdě změřit objemy chemikálií, jimiž byla během války kontaminována. Kulturní instituce se začínají znovu otevírat veřejnosti. Lidé se snaží co nejdříve vrátit do starých kolejí a dohnat všechno, co se během války zastavilo. Mnozí ale zůstávají otupělí a zaražení.

„Mně je teď snad ještě víc divně než během války,“ zamýšlí se Májá, když sedíme nad kávou v centru Bejrútu. „Během ní jsem byla v survival módu, ale teď vlastně ani nevím, co mám cítit.“ „Pro mě to je nyní lepší,“ oponuje jí čtyřicetiletý režisér Ibrahim a vypráví příběh, jak se požár, který se rozšířil z auta zasaženého IDF, přenesl do lesa, v němž se nachází školka jeho syna: „Takže jsem rád, že tohle už se neděje.“ Nad všemi debatami i snahami procesovat uplynulé události se však vznáší otázka: Je tohle skutečně konec?

I když došlo k výraznému snížení intenzity ostřelování ze strany izraelských jednotek, stále přetrvávají obavy z dalšího vývoje. Příměří totiž ani v Libanonu, ani v Gaze není tak úplně dodržováno. Od začátku klidu zbraní v Gaze bylo zabito více než sto lidí. V Libanonu je dále devastována zástavba i rozsáhlé přírodní oblasti. V Sýrii mezitím vedle již okupovaných Golanských výšin izraelská armáda zabrala další území – rozlohou dvakrát větší, než je Pásmo Gazy.

Když v Libanonu uplynula lhůta pro formální stažení izraelských vojsk, do vesnic, jež byly do té doby okupovány, se pokusili vrátit jejich obyvatelé – jedenáct z nich bylo zastřeleno a další desítky zraněny. Stejně jako není jisté, co bude dál, vedou se spory o to, jak vlastně válka dopadla. Většina obyvatel tradičně šíitských oblastí v tom má jasno, vyhrál ji Hizballáh.

„Ti lidi jsou úplně mimo,“ komentuje to křesťanský architekt Fádí ze severního Libanonu, když se v první den příměří dívá na videa navracejících se na jih země s vlajkami libanonského hnutí. „Chytráky, co celou válku seděli někde v hospodě, a teď se vyjadřují k postojům těch, kterým skutečně padaly bomby na hlavu, bych vyloženě fackoval,“ rozčiluje se nicméně Alí. Třicetiletý účetní pochází z města Týros na jihu země, jehož historické centrum bylo zásadně poničeno.

Názory na budoucnost hnutí se neliší pouze na základě původu obyvatel či jejich politických postojů. Zatímco někteří věří tomu, že Hizballáh si i přes utržené ztráty, včetně smrti dlouhodobého vůdce Nasralláha, udrží své postavení, větší část lidí připouští jeho zničení. „Hizballáh? Jaký Hizballáh? Je po něm,“ konstatuje hořce technik Ámir, který má sunnitský původ a dříve patřil k horlivým zastáncům hnutí. Podstatná část obyvatelstva se od Hizballáhu v posledních týdnech odvrací a viní jej ze zatažení země do války. „To je teď taková móda, kydat na Hizballáh hnůj, jako kdyby nás všechny nezachránil předtím, aby nám IDF vlezla až do kuchyně,“ říká zase Joseph. Když se ho následně ptám, jak se proměnil jeho vlastní postoj, chvíli tiše potahuje z cigarety a pak jen odvětí: „Postoj k Hizballáhu? To je celé spektrum.“

Šedivé vyhlídky

Přestože se řada lidí k budoucnosti vztahuje se zdrženlivým optimismem, čím dál více sílí obavy související s očekávanou loajalitou nových lídrů vůči Západu – jak v případě prozatímního prezidenta Sýrie Ahmada Šary, tak nového libanonského prezidenta Josepha Aúna. „Tohle všechno jsou špatné zprávy pro Palestinu,“ shrnuje syrský číšník Karím. Trumpovo prohlášení o proměně Gazy v luxusní letovisko však mnohé příliš nepohoršilo. Shodují se, že jen pokračuje v linii nastavené Bidenovou administrativou. Momentální rozhořčení Západu přičítají spíše tomu, že Trump na lokální úrovni prosazuje perzekuci skupin klíčových pro kulturní války.

S křehkým klidem zbraní se také do popředí vracejí dočasně potlačené otázky, včetně vleklé ekonomické krize. „Jsem ráda, že už nebudou umírat další lidé, ale pro nás se tady nic nemění. Pořád nemáme na nic peníze,“ komentuje vlastní finanční situaci žena farmáře ze severního Akkaru Fátima. Ač nová libanonská vláda slibuje zásadní ekonomické zlepšení, je nutné vzpomenout, že právě poválečná rekonstrukce po občanské válce poskytla prostor k prosazení řady neoliberálních reforem. Ty pak vedly k rozsáhlé privatizaci, která do velké míry akcelerovala současnou krizi.

Autorka je doktorandka antropologie na FSV UK. V současnosti žije v Libanonu.