Osobní zkušenost s nuceným odchodem z rodného Zanzibaru a vykořeněním jste do svého díla vepisoval od začátku. Vnímáte dnes to, že od svých dvaceti let žijete v Británii, také jako obohacení?

Nejprve bych rád uvedl na pravou míru, že jsem nebyl k odchodu přinucen, i když se o mně tak často píše, že jsem musel uprchnout. To není tak úplně pravda. Prostě jsem Zanzibar opustil, protože jsem chtěl v zahraničí studovat a žít naplňující život. Nemám tedy žádné zkušenosti například s umístěním v detenčním centru. Nevím, jaké to je, být uprchlíkem. Ani jsem na sobě samém ve vlasti nepociťoval nějaký teror, nebyl jsem vylučován z většinové společnosti. I když státní představitelé samozřejmě vládli na principu teroru [známý je masakr Arabů během zanzibarské revoluce po roce 1964, jenž měl odhadem okolo dvaceti tisíc obětí – pozn. red.].

Přesto pro vás ale emigrace byla těžká…

Ano, ovšemže to neznamená, že okolnosti a podmínky mého odchodu z rodné země nebyly složité. Ale v mladém věku se člověk cítí schopen čehokoli na světě – nepřipouští si tu obrovskou cenu, kterou to stojí, nevnímáte, co necháváte za sebou ani co ztrácíte cestou. Zaměřujete se jen na to, co je před vámi a kam jdete. Ale je to ve skutečnosti velké drama, protože ztrácíte naprosto vše. Musíte se všechno učit od začátku, zvykat si na nové prostředí.

Vrátil jste se někdy zpět do rodné země?

Ano, několikrát jsem ji navštívil.

Nechtěl jste se tam znovu přestěhovat?

Po mnoho a mnoho let to vůbec nebylo možné, a když už to pak zase šlo, už jsem si nedokázal představit, že bych žil někde jinde. Není to tak jednoduché, nestačí si říct: „Tak fajn, vracím se!“

Váš poslední román Dozvuky vyšel nedávno česky. Týká se dopadu první a druhé světové války na Afriku a líčí traumata, která si z ní vaši krajané nesou. Ale zároveň reflektuje univerzální zkušenosti: utrpení, ztrátu milovaného člověka, sílu odpuštění. Chtěl jste napsat román, ve kterém by se všichni čtenáři našli?

To ne. Protože pokud se rozhodnete vytvořit něco „univerzálního“, nutně se tím dopustíte zobecnění. Můj román, vícegenerační historická sága, se odehrává na specifickém místě a začíná ve specifickém historickém momentu těsně před vypuknutím první světové války. Ale je jasné, že jako lidské bytosti sdílíme v našich dějinách opravdu mnoho – napříč národnostmi a zeměmi. Lidské společnosti se navzájem tolik neodlišují.

Proslavil vás bildungsromán s ironickým názvem Ráj. Vyhýbáte se v něm stereotypnímu rozdělení na uzurpátorské Evropany a nevinné domorodce žijící v „ráji“. Kritika vyzdvihuje vaši schopnost popisovat věci nekompromisně a zároveň se soucitem. Jak jste se naučil psát o světě, který Evropané tolik zničili, a přitom jeho dřívější podobu neidealizovat?

Musím mít stále otevřené oči a čistou hlavu. Každá lidská společnost má své vlastní problémy, nerovnosti, nespravedlnosti a podobně. Není potřeba tvrdit, že vaše vlast byla před příchodem cizinců, kteří nad ní převzali vládu, dokonalá. Spíš je dobré se ptát: Jak je možné, že ti cizinci přišli a převzali moc? Co bylo s naší společností špatně, že to dopustila? Nevytvořily naše vlastní vnitřní konflikty a rozpory podmínky pro to, aby mohl přijít někdo cizí, rozdělit společnost a některé skupiny pobít? To může být jedno z možných vysvětlení.

A ta další?

V lidských společnostech je vždy něco v nepořádku, mohou za to různé nerovnosti – genderové, vztah dospělých k dětem a podobně. Takže neidealizovat svět před kolonizací pro mě nebylo vůbec těžké. Tyhle věci totiž vůbec nemají co dělat s kolonialismem. Jeho problémem bylo spíš to, že Evropané chtěli Afričanům vnutit svou vlastní představu o povaze světa a o tom, kdo v něm má hrát jakou roli.

Mísíte vlivy afrických a evropských tradic, pohráváte si s domorodými mýty a magickými motivy, inspirujete se i cestopisy průzkumníků 19. století, jako byli David Livingstone či Henry Morton Stanley. Neheroickým popisem výpravy do temné divočiny postavy spíše parodujete. Jak důležitý je ve vaší tvorbě humor? A ve vašem životě?

Asi nijak zvlášť. Samozřejmě, všichni lidé se rádi smějí, mě nevyjímaje. Při psaní nebo čtení nemusíte nutně dostávat záchvaty smíchu, ale můžete se naplno soustředit na sdělení a zároveň v něm spatřovat něco obrovsky směšného. Rozpoznávat, co je na našich životech směšné, znamená také velkou pokoru. Ukazuje nám to, jací jsme hlupáci.

Po získání Nobelovy ceny se začalo ještě více zvýrazňovat, že jste mluvčím utlačovaného kontinentu. Vyhovuje vám tato pozice? A jak vám ocenění změnilo život? Nigerijský spisovatel Wole Soyinka, který Nobelovu cenu dostal v roce 1986, to popsal jako zlomovou událost…

Byla to pro mě opravdu úžasná odměna za celoživotní dílo. Velmi si toho vážím. A také to samozřejmě vede k tomu, že se lidé po celém světě, včetně Česka, více zajímají o to, co píšu.

Tady jste třeba byl před získáním ceny úplně neznámý…

To je v pořádku, máte své vlastní autory a jejich čtenáře. Ale k seznámení s něčím novým jsou literární ceny obecně vždy velmi užitečné.

Hrdina románu Ráj, chlapec Jusúf, se z naivky stává otrokem, vnitřně však zůstává svobodný. Tato kniha je pro mě mnohovrstevnatou úvahou nad tím, co je svoboda a zda je i v zajetí možné najít klid a radost. Co pro vás osobně znamená svoboda?

Možnost si vybrat, jak budu žít svůj život – alespoň do nějaké míry. Třeba co budu číst, zkrátka každodenní věci… Protože je spousta situací, kdy zcela svobodný výběr nemáte. A svoboda také znamená mít mysl otevřenou potřebám ostatních lidí a být bdělý.

A kde nacházíte radost a klid?

Ve čtení a psaní, v čase s dětmi, manželkou, přáteli, jako člen komunity, kde můžeme něco sdílet. Velmi rád se dívám na sport v televizi, miluji zahradničení a vaření. Potěšení mi přináší spousta věcí…

Váš Ráj podle některých kritiků připomíná Srdce temnoty Josepha Conrada. Co na takové srovnání říkáte?

Myslím, že to není zrovna opodstatněné srovnání. Ale úplně rozumím tomu, proč to tak někteří lidé chtějí číst – je to tatáž „cesta dovnitř černého kontinentu“. Mé vlastní čtení Srdce temnoty je následující: snaha zobrazit Afriku jako něco nepoznatelného. Ale určitě nechci s Conradem soupeřit.

Abdulrazak Gurnah (nar. 1948) pochází ze Zanzibaru, který je od roku 1964 součástí Tanzanie. V roce 1968 odešel do Velké Británie, kde získal doktorát na Kentské univerzitě a stal se profesorem angličtiny a postkoloniální literatury. Jako spisovatel se proslavil románem Ráj (1994, česky 2023), který byl nominován na Man Bookerovu cenu. Jeho dílo se zaměřuje na postkolonialismus v oblasti Afriky, Karibiku a Indie. Roku 2021 získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho zatím poslední román Dozvuky (2020, česky 2024) byl nominován na Cenu Waltera Scotta a Orwellovu cenu za beletrii. Osmnáctého března vychází jeho nová kniha Theft (Krádež). Autorovou literární řečí je angličtina prokládaná mateřskou svahilštinou, arabštinou či němčinou.