„Cítím povinnost zastat se bezbranných lidí, kterých se nezastal žádný psychiatr.“ Takto prostě vězeň svědomí a historik Jan Tesař v Diagnóze 301.7 z roku 1978 popisuje svou motivaci k napsání textu, jenž nebyl pouze obžalobou psychiatrie zneužívané režimem k represím vůči svým odpůrcům, ale také analýzou československé společnosti, která se po roce 1969 nechala bez většího odporu umlčet. Dnes už málokdo pochybuje, že se psychiatrie nezřídka stávala jedním ze systémových nástrojů represe, u Tesařových textů v souboru Zamlčená diagnóza (2003) je však třeba zdůraznit dvě okolnosti. Zaprvé skutečnost, že Diagnóza 301.7 vznikla i proto, že autor pro téma nenašel zastání ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), potažmo v Chartě 77, takže mu nezbylo než se ho chopit sám. A pak také tu, že bezmála 36 let po převratu stále nevyšla ucelená publikace, která by se tomuto fenoménu věnovala (Miroslav Vodrážka v roce 2024 v časopise Paměť a dějiny nicméně vydal studii, která má být jejím předchůdcem).

Bez ohledů

Diagnóza 301.7 je důležitý příspěvek k dějinám opozičního hnutí i mapování represe, které se „reálně socialistický“ režim dopouštěl. Neméně podstatný je ovšem i úvodní esej, který Tesař napsal v reakci na český překlad knihy Sibylle Plogstedt V síti dějin (2001, česky 2002), v níž autorka líčí svůj podíl na opozičních aktivitách Hnutí revoluční mládeže a následné zkušenosti (a traumata) z rok a půl trvající vazby zakončené vyhoštěním z Československa. Ohledy, které Tesař musel na konci sedmdesátých let brát vůči disentu, byly v nultých letech bezpředmětné, někteří disidenti už totiž figurovali ve vládních funkcích, a tak jeho často nevybíravá, jenže i opodstatněná kritika mohla zaznít naplno: „A doplňuji, že jsem již tehdy cítil, ale nepovažoval za vhodné výslovně konstatovat, smrad špinavé ‚sociální smlouvy‘ disidentů chráněných psychiatry a psychiatrů ‚zachraňujících vlastní kůži‘ (…) na úkor malých, neznámých psychiatricko­-policejních případů.“

Takové tvrzení působí až přepjatě, zvláště když o pár řádků dál autor mluví o „tiché dohodě“ režimu, disidentů a psychiatrů, což zavání konspirací. Tesař si ale už v sedmdesátých letech správně všiml, že represe institucionalizované psychiatrie dopadá převážně na málo známé křesťanské aktivisty, případně alternativní mládež napojenou na underground. Dobře také věděl, že v Praze působili psychiatři a psychologové, kteří měli k některým disidentům blízko, a ti jim zase byli zavázáni za pomoc. Tesařův příkrý soud tedy nelze jen tak smést ze stolu, jakkoli se pro domnělou „tichou dohodu“ mezi „elitními“ disidenty a režimem těžko hledají důkazy, a i když vezmeme v potaz, že samozřejmě existovali psychiatři a psychologové, kteří pomáhali i nonkonformním mladým lidem – třeba v případech, kdy se chtěli vyhnout vojenské službě.

Pro Tesařovo psaní je typické, že se od konkrétního příkladu bezpráví (v tomto případě se týká katolického aktivisty Augustina Navrátila, potažmo Sibylle Plogstadt) a vlastních zkušeností pronásledovaného odráží k obecnější úvaze o charakteru represivní psychiatrické „péče“ i diktatury jako takové. Příznačná je také kategoričnost, s níž posuzuje všechny okolo, ale když narazí na statečnost či projev čestnosti, dokáže je ocenit a nezříká se ani patosu. Dělicí linie mezi pomyslným dobrem a zlem přitom nemusí kopírovat hranici mezi disentem a nomenklaturou či mlčící většinou. Autor tak skládá hold prokurátorovi, který mu v době vazby na vlastní riziko umožnil nelegální návštěvu rodiny, nebo lékaři, jenž odmítl sekundovat u trýznění, které mu připravila StB, když ho takřka z operačního sálu odvezli s akutním zánětem slepého střeva zpět do vězeňské kobky. I po této zkušenosti se „sadistickou bestialitou“ a šestiletém věznění Tesař ovšem napíše, že „stálo za to studovat na ruzyňské univerzitě“.

Paranoidní společnost

Tesař sice konstatuje, že je v oboru psychologie laikem, ale to mu nebrání, aby přesvědčivost svých tvrzení doložil řadou citací z dobové učebnice, na jejímž příkladu pregnantně ukazuje, že československá psychiatrie možná nechtěla mít příliš co do činění s marxismem, ale v pronásledování politických odpůrců vycházela vstříc režimu i uzpůsobenou diagnostikou. Hlavním represivním nástrojem přitom bylo zbavení svéprávnosti, případně nucená hospitalizace. Aby vás něco takového postihlo, stačilo se „provinit“ narušením veřejného pořádku, například tím, že jste „tvrdošíjně hájil svoje právo“. Psychiatrie se pak lehce mohla stát prostředkem k léčbě „nemoci“ zvané vzpoura a nástrojem k umlčení možných buřičů či těch, kteří odmítali zrazovat vlastní přesvědčení.

Šlo o celospolečenský mechanismus, zacyklené paranoidní soukolí, jemuž se v podstatě nešlo vyhnout. Nějakou mírou paranoie totiž trpěli všichni – vládnoucí třídou počínaje: „Paranoické rysy jsou v naší společnosti tak staré jako ‚vláda lidu‘.“ Diagnostikovat jako paranoiky odpůrce režimu byl tedy stejně tak zvrhlý, jako geniální tah. Kdo jiný totiž mohl působit paranoidně než ten, kdo byl sledován a odposloucháván tajnou policií? „A tak je paranoická celá tato společnost a je navýsost výstižným symbolem, když byla pro psychiatrickou represi v této zemi zvolena zejména právě paranoia,“ shrnuje to ironicky Tesař.

Nakonec ovšem nedokázal přesvědčit ani svého spolubojovníka Petra Uhla, k čemuž trefně podotýká, že i v jeho perzekuci přitom bylo využito psychologického nátlaku. Uhlovi tento projev represe možná nestál za řeč, protože sám byl obdivuhodně tvrdý a statečný, jenže to mu zároveň znemožňovalo vidět, jak normalizační diktatura zvládala s psychiatrickou důkladností metodicky deptat lidi, kteří takoví být nedokázali. A těch byla pochopitelně většina.

Proti mlčení

Zárodky Zamlčené diagnózy se jejímu pisateli možná rodily v hlavě už v době, kdy ve vězeňské cele bojoval o život s protrženým slepým střevem a následnou infekcí. Kromě obvinění institucionalizované psychiatrie, umrtvené a vystrašené společnosti, ale i elitářského disentu, jemuž „řekněme to hodně decentně, nic lidského nebylo cizí“, se Tesař svým spisem bezpochyby nepřímo vyrovnával i s osobními traumaty včetně „komplexu selhání aktivisty“, který dlouho zbytečně ničil život Sibylle Plogstedt a patrně i mnoha dalším.

Současného čtenáře může napadnout, že si autor místy vyřizuje účty s těmi disidenty, kterým jeho hodnocení zneužívání psychiatrie přišlo v lepším případě zveličené, v horším přímo obsedantní a – paranoidní. Po přečtení Zamlčené diagnózy je ale patrné, jak nespravedlivé a zraňující tyto soudy byly a jak moc se jimi jejich původci přiblížili systému, proti němuž se jindy srdnatě stavěli.

V závěru úvodního eseje Tesař píše: „O těchto nepěkných věcech v Čechách mlčíme ne proto, že bychom o nich nevěděli, ale že chceme mlčet: je to součást sametové smlouvy.“ Nemyslím si, že by třeba jen v symbolické rovině existovalo něco jako „sametová smlouva“. Mluvit o implicitním srozumění, které vyústilo v přehlížení psychiatrické represe, je ale určitě namístě. Se sžíravou diagnózou, kterou Tesař vystavil české společnosti, je těžké nesouhlasit. Jen s malým dovětkem: snad právě díky jeho úsilí tato věc nakonec promlčena nebude.