Podobně jako v autobiografickém eseji Ná­vrat do Remeše (2009, česky 2019) i v knize Život, staroba a smrť ženy z ľudu (Vie, vieillesse et mort d’une femme du peuple, 2023) nás sociolog a filosof Didier Eribon hned na první straně zavádí do vesnice poblíž Remeše. Místo Muizonu je to nyní ale Fismes, obec, v níž v pečovatelském domě pro seniory strávila poslední týdny života jeho matka. Obě knihy mají mnoho společného – nejen to, že jsou psány stejným esejistickým stylem, v němž úspěšně kombinují literární i akademické odkazy s analýzou autorovy osobní historie, respektive s ponorem do života jeho dělnických rodičů, kteří jsou nahlíženi především skrze svou třídní příslušnost a habitus, jenž se k ní váže.

Druhý návrat do Remeše

Dalo by se říct, že Eribon se do Remeše vrací podruhé. Už se tolik nesoustředí na vlastní příběh gaye vyrůstajícího v rasistickém a homofobním proletářském prostředí ani na zkušenost „třídního přeběhlíka“, i když té se zde nemůže zcela vyhnout. Pozornost tentokrát upírá ke stárnutí a umírání vlastní matky, a nepřímo pak ke všem stárnoucím lidem, kteří s ochabujícím tělem i myslí přicházejí o možnost rozhodovat o rytmu svého života a s tím často i o chuť dál žít: „Matka nielenže stratila svoju autonómiu, ale stratila aj slobodu, dokonca by som povedal, že aj status ľudskej bytosti. Presne tak to bolo: staré osoby boli depersonalizované, prestali byť ľudskými bytosťami.“

Zatímco v Návratu do Remeše přesvědčivě vylíčil takřka nepropustné třídní bariéry, které spolehlivě zamezují v přístupu ke kultuře a vzdělání všem mimo střední a vyšší vrstvy, nyní Eribon reflektuje pomyslné vězení, z něhož není úniku a místo dozorců v něm u „výkonu trestu“ sekundují věk a fyzický úpadek. V předchozí knize autor mimo jiné ozřejmil, jak se volební hlasy tradičně prokomunistické dělnické třídy přelévají k fašizující krajní pravici; nyní se zaměřuje na „zbytečné lidi“, s nimiž už se nepočítá, možná i proto, že nedisponují žádným kolektivním hlasem, který by vedl k politické akci. Jejich individuální projev sice může být příčetný i slyšitelný, ale postrádá jakýkoliv veřejný dosah, je omezený na komunikaci s několika málo příbuznými a zůstává uvězněn mezi stěnami domovů pro seniory, které v posledku paralyzují jejich tělo i mysl.

Eribon tak ukazuje, co všichni sice podvědomě tušíme, ale zpravidla jsme s tím konfrontováni až ve chvíli, kdy se tento problém začne přímo týkat někoho blízkého nebo nás samotných. Není žádným tajemstvím, že stáří a umírání patří v našem kulturním okruhu k nejpřehlíženějším aspektům lidské existence.

Společně, ale sami

Příběh své umírající matky autor prokládá mimo jiné literárními odkazy. Sice se odvolává i na své oblíbené myslitele, jako je Michel Foucault, Jean­-Paul Sartre, Simone de Beauvoir či Pierre Bourdieu, nejlépe mu ale slouží úryvky z románů. Cituje přitom tak odlišné autory a autorky, jako jsou Annie Ernaux a Philip Roth (a české čtenářstvo možná zaujme, že opakovaně cituje z Hrabalovy novely Harlekýnovy miliony). Všímá si také skutečnosti, že odborné či publicistické texty o umírání mají sice často vysloveně apelativní charakter, ale přesto se jim nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužily. O smutné realitě za zdmi pečovatelských domů jako by nikdo nechtěl slyšet, a těm, kteří jsou zde společně lapeni bez nároku na vysvobození, chybí kolektivní hlas („jeden vedľa druhého, ale vlastne každý sám a oddelene, uzavretý sám do seba“).

Když už za ně někdo veřejně promluví, bývají to zaměstnanci těchto zařízení, publicisté a reportéři, případně různí sociální vědci. A pak také synové a dcery. Ostatně i Eribona by problematika umírání a života v domovech pro seniory s největší pravděpodobností minula, kdyby nebyl svědkem toho, jak rychle zde jeho matka ztratila (zřejmě vlivem tzv. syndromu sesuvu) vůli žít. Nevystačí si přitom s psychopatologickou terminologií, která mluví o „nevědomé sebevraždě“, protože se domnívá, že matka byla dostatečně při smyslech na to, aby pochopila, v jaké je situaci. Při čtení první poloviny knihy, která se skoro výhradně zaobírá popisem a interpretací stárnutí a umírání autorovy matky, se mi na mysl opakovaně vkrádal citát z románu Philipa Rotha Jako každý člověk (2006, česky 2009), jejž sice Eribon nezmiňuje, ale klidně by mohl: „Přemýšlel jako člověk odsouzený k likvidaci.“

I když se nastíněného hlavního tématu drží i druhá část knihy, dozvíme se z ní více také o životě ženy, kterou jsme v první části eseje viděli stárnout a nakonec zemřít. Záblesk svobody zažila vlastně až po osmdesátce, po smrti manžela – v podobě pozdní lásky, kterou ostatní členové rodiny považovali za nevhodnou. Když Eribon hodnotí matčino pětapadesátileté manželství, stejně jako jinde v knize nenechává žádný prostor pro romantizaci: „Aby som to teda zhrnul, moje matka bola celý život nešťastná.“

Život bez psychologie

Čtenářům Návratu do Remeše bude jistě řada námětů připadat povědomá, ať už jde o matčin nezastíraný – ovšem také nepřiznaný – rasismus, patriarchální charakter chudé dělnické rodiny, v níž je ženské podvolení odrazem mužské nadvlády, třídní předurčení, z něhož je takřka nemožné se vymanit, nebo o rozpad třídního vědomí, který bývalou komunistku a aktivní odborářku vede k volbě krajní pravice. Nejzajímavější jsou ovšem ty pasáže, v nichž autor přichází s něčím novým. Za pozornost stojí například filologický exkurs, v němž obnažuje ve Francii všeobecně zažitou hierarchii přízvuku, ve které není místo pro nářečí ani pro specifický žargon dělnické třídy. Rasismus své matky, za nějž se styděl podobně jako za jazyk, jímž v mládí sám mluvil, Eribon rozebírá na základě Bourdieuova „zákona o zachování sociálního násilí“, podle něhož se slabí obracejí proti ještě slabším. V druhé půlce knihy se vůbec častěji ke slovu dostává teorie, zvláště pak odkazy na spisek O osamělosti umírajících (1984, česky 1998) Norberta Eliase a na text La Vieillesse (Staroba, 1970) Simone de Beauvoir.

Patrná je Eribonova nechuť k psychoanalýze a psychologizování vůbec, čemuž již ostatně věnoval i jednu ze svých knih. U sociologa, který se snaží do hry vracet třídní rozměr, to není překvapivé. Francouzská politická filosofie, a zvláště ta levicová, byla jednu dobu psychoanalýzou doslova přesycená, což nutně vyvolalo protipohyb. Eribon pokračuje ve foucaultovské a deleuzovské kritice, což mu nicméně nebrání, aby některé z principů psychoanalýzy sám používal. Většinou tak ovšem činí jen formou specifické autoanalýzy, která souzní s jeho vlastní teorií subjektivity. Pochopitelná nevraživost vůči doktríně, jež ve své klasické podobě patologizovala například homosexualitu, je jistě na místě, jenže nyní už nežijeme v době Freuda a Lacana – i psychoanalýza se zásadně proměnila. A právě ve chvílích, kdy Eribon rodinnou dynamiku vysvětluje výhradně v kontextu třídních rozdílů, působí jeho myšlení až příliš mechanicky. Jako by za návrat vytěsněné sociální perspektivy platil určitou psychologickou otupělostí. Jako by jeho „sociologii syna“ chybělo něco podstatného v rovině emocí.

V závěru knihy autor svědomitě popisuje, jak je stáří kontinuálně vylučováno z diskursu i teorie. Zároveň ale nepočítá s tím, že by jeho text mohl něco změnit. Těžko můžeme integrovat tak výsostně lidský fenomén, jako je umírání, když ho odsouváme mimo naše zorné pole. Namísto toho se vzájemně přesvědčujeme o tom, že jsme až příliš živí na to, abychom se mohli bavit o smrti. Ani Eribon ostatně není schopen bezezbytku zodpovědět otázku, jak mluvit za ty, které nikdo neslyší. Jistý si je nakonec jen tím, že se o to musíme znovu a znovu pokoušet. „Moje matka plakala, ale nemala možnosť hovoriť.“ Díky knize Život, staroba a smrť ženy z ľudu můžeme zaslechnout nejen její pláč, ale i slova, která se za ním skrývají.