Karolína Klinková se v knize Lidský rozměr věnuje biologické, psychologické, sociální i spirituální podstatě člověka. Ptá se například, o čem všem rozhodují geny, proč je tak těžké přinutit se cvičit, proč nás lákají nezdravé potraviny nebo „jak potravinoví giganti zneužívají naše evoluční instinkty“. Jiný tematický okruh se týká rodinných a přátelských vztahů a generačních podmíněností. V této souvislosti dotazovaní odborníci poukazují na to, že obviňování dnešních mladých lidí z přecitlivělosti je nespravedlivé, protože se nebere v potaz, že vyrůstali ve výrazně odlišných podmínkách než předchozí generace. Dvě kapitoly se věnují tomu, jak s ostatními komunikujeme prostřednictvím šatů a módy. Spirituality se dotýkají kapitoly věnované „mindfulness“, zvláště pak ta s názvem „Jak se bůh stává skutečným“, která se zabývá tím, jak si lidé zpřítomňují Boha v každodenním životě. Někteří křesťané pro něj například prostírají při jídle: „Chtějí totiž, aby si sedl k jejich stolu a mluvil s nimi, a rekvizity jim pomáhají prožívat jeho přítomnost živěji.“

Biologie a banalita

Z hlediska objevnosti jsou mezi jednotlivými částmi knihy značné rozdíly. Některé pasáže lze těžko označit jinak než jako triviální až banální, třebaže se text snaží vzbuzovat dojem, že jde o cosi převratně nového. Nad některými autorčinými otázkami čtenář váhá, jestli jsou tak naivně formulovány záměrně a zda vůbec byly myšleny vážně. Třeba: „Proč dodnes věříme, že je člověk předurčen k tomu, aby chtěl cvičit?“ Naštěstí jsou podobné momenty v publikaci v menšině a koneckonců nemusí být nutně na škodu připomínat si i věci tisíckrát vyřčené.

Některé kapitoly potvrzují tradiční představy, s nimiž po staletí operují náboženství a které si dnes přivlastňují různí aktéři na poli self­-help a osobního rozvoje. Naštěstí se dostane i na odvážnější myšlenky, například na otázku, jak současné muže ovlivňuje, že se (v průměru) více než jejich předci starají o malé děti. V tomto procesu jsou podle zpovídané odbornice, antropoložky a primatoložky Sarah Blaffer Hrdy, ve hře jak kultura, tak biologie. Jsou to sociální trendy a kulturní síly, díky nimž muži poprvé po velmi dlouhé době prožívají více času poblíž miminek, což u nich údajně „aktivuje i fyziologické, neurologické a hormonální procesy“. Pokud by tento trend pokračoval dostatečně dlouho, ženy by si prý vybíraly za otce svých dětí pečující muže, a jestliže by jejich potomci prospívali lépe než jiné děti, „mohlo by to mít evoluční důsledky“. Zní to hezky, zatím ale také trochu nerealisticky, neboť každý trend vyvolává protitrend, jak je aktuálně vidět na množství příznivců různých „konzervativních“ či „tradičních“ hnutí, které z nadšení pro přebalování batolat rozhodně nelze podezírat.

Kreativita a manželství

Opakovaně se v textech objevuje myšlenka, že bychom si neměli nechat zvnějšku vnucovat ideál vlastního rozvoje či obrazy ideálního vztahu. Kriticky jsou v této souvislosti rozebrány koncepty sebevědomí a kreativity, které mohou být – a leckdy také jsou – interpretovány jako požadavek na osobní výkonnost a bývají pak upřednostňovány na úkor jiných, důležitějších aspektů života. Podle takového přístupu například stojí kreativita proti solidaritě, protože solidarita „potlačuje nápady a originalitu“.

Lev Nikolajevič Tolstoj napsal: „Všechny šťastné rodiny jsou si navzájem podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem.“ Oproti tomu docentka anglické literatury Devorah Baum tvrdí, že lidé žijící ve šťastných manželstvích se nesnaží naplnit standard toho, jaké by manželství „mělo být“, naopak si ho vytváří podle sebe. Klinková na to reaguje otázkou: „Jestliže jsou ve skutečnosti nejšťastnější ti sezdaní lidé, kteří manželství tak trochu dekonstruují, nač se pak vdávat nebo ženit?“ Nesmíme však zapomínat, že manželství je především formální rámec (který s sebou nese jisté právní výhody), ale na osobní úrovni může být naplňován i zcela nekonvenčně.

Podnětný chaos

V některých kapitolách poněkud chybí dějinný kontext. Když se ještě zastavíme u manželství, nebylo by na škodu zdůraznit, že ono omílané „tradiční manželství“ vlastně není nijak zvlášť staré, takže i z antropologicko­-historického hlediska dává smysl poohlížet se po jiných formách soužití. V různých kulturách jich v průběhu dějin najdeme opravdu hodně. V rozhovorech zaměřených na mezilidské vztahy se pak poukazuje na zásadní úlohu přátelství v lidském životě, nicméně ani to není nic nového: už v antickém Řecku a Římě bylo přátelství velmi ceněno, někdy mu dokonce byla přikládána větší důležitost než manželství. A osudové pouto mezi spřízněnými dušemi přátel silně akcentovali i romantikové 19. století. Jinde historická perspektiva sice přítomna je, ale je zkreslená. „Máme zde středověké evropské hony na čarodějnice, u kterých je doloženo, že lidé disproporčně obviňovali z čarodějnictví právě bezdětné ženy,“ čteme například v knize. Jde ovšem o reprodukci stereotypu: nejvíce honů na čarodějnice se konalo až na začátku novověku.

Jak je patrné, výběr témat je trochu chaotický a otázky jsou občas formulovány podivně nebo zbytečně provokativně. Odpovědi respondentů a respondentek nicméně poskytují solidní přehled o některých aktuálních otázkách mezilidského soužití i vztahování se k sobě samým. Vybízejí k přemýšlení o tom, co z moudrosti našich předků – přinejmenším některých – stále platí, a kde bychom naopak měli popustit uzdu své sociál­ní imaginaci.

Autor je kulturní publicista.