„Ať to slyší celé Srbsko, Evropa a svět – my se nikdy nevzdáme. A vy nebudete kopat!“ zazní výkřik z tribuny na bělehradském náměstí Slavija. Odpovědí je nadšené burácení takřka stopadesátitisícového davu, jekot tisíců vuvuzel a píšťalek a vlnobití stovek srbských vlajek. Za mikrofonem stojí Zlatko Kokanović, sedlák ze vsi Gornje Nedeljice a aktivista hnutí Ne damo Jadar (Nedáme Jadar). Je sobota 28. června a Bělehrad ovládla další z masových demonstrací proti současnému vedení země v čele s prezidentem Aleksandarem Vučićem. Mnoho měsíců trvající protesty spustila tragická událost z 1. listopadu 2024, kdy pod zříceným přístřeškem na nádraží v Novém Sadu zahynulo šestnáct lidí. Hlavním motivem demonstrací je korupce a nekompetence vládních představitelů a politické reprezentace, které měly zapříčinit i nekvalitní rekonstrukci novosadského nádraží. Nedílnou součástí protestů je ale také celospolečenský odpor proti rozsáhlému projektu těžby lithia v údolí říčky Jadar na západě Srbska v režii globální korporace Rio Tinto.

Nová ropa, bílé zlato

Jadar se vine na dohled od bosenských hranic mezi poli a vesnicemi a nic nenasvědčuje tomu, že tahle malebná venkovská krajina kolem města Loznica je možná jedním z nejdůležitějších bojišť, kde se odehrává zápas o budoucí podobu Evropy. Zdejší kraj se totiž může chlubit nejen výjimečně úrodnou půdou a bohatými zásobami pitné vody, pod povrchem skrývá i jeden z nejžádanějších pokladů současnosti – lithium. Alkalický kov, využívaný mimo jiné v bateriích, je vzýván jako prostředek, který má umožnit zelenou tranzici a dekarbonizaci, mimo jiné skrze elektrifikaci automobilové dopravy. Spolu s tím může významně posílit energetickou nezávislost Evropy na fosilních zdrojích, tedy především na Rusku. Přítomnost lithia by se tedy mohla jevit jako požehnání, jenže jeho těžba s sebou nese obrovská rizika.

„Projekt Jadar je problematický nejen z environmentálního, ale i ze sociálního hlediska. Je násilně prosazován shora proti vůli místních obyvatel a de facto i proti vůli absolutní většiny srbských občanů, kteří ho právem považují za destruktivní a nespravedlivý,“ vysvětluje Nina Djukanović, expertka na environmentální politiku, působící v Oxfordu. Obří důl může nenávratně poškodit místní krajinu, půdu a zdroje pitné vody, přičemž zisk by přinášel zejména společnosti Rio Tinto, druhé největší těžařské společnosti na světě s centrálami v Londýně a Melbourne. Srbové proto vnímají projekt jako zásah do své suverenity, kdy mají vlastní zemi obětovat cizím zájmům – ať už soukromým, či domněle celoevropským.

Historie projektu sahá do roku 2004, kdy geologové Rio Tinta objevili v údolí Jadaru zcela nový nerost obsahující neobyčejně vysokou koncentraci lithia – vzácného kovu, jemuž se občas přezdívá „bílé zlato“, případně „nová ropa“, jak o něm mluvil i Elon Musk. Minerál s chemickým vzorcem ­LiNaSiB307(OH), mimochodem velmi blízký fiktivnímu kryptonitu ze Supermana, dostal název jadarit na počest regionu, jehož život obrátil vzhůru nohama. Jeho vzorek je k vidění i v okresním muzeu v Loznici – jsou to malá bílá zrna v kusu šedé jílovité hmoty, jen o něco větším než hokejový puk.

Jadarit se pro mnohé stal příslibem srbského úspěchu a rozvoje. Podle těžařů by jeho těžba měla přispět jedním až čtyřmi procenty k HDP Srbska a zajistit až dva tisíce pracovních míst. To vše ale za cenu vystěhování mnoha místních obyvatel a zničení míst, kde po generace žijí, nevratného narušení rázu krajiny, velmi vysokého rizika zničení zdrojů pitné vody, znehodnocení zemědělské půdy a dalších externalit, například obrovské dopravní zátěže. Ačkoli je důl plánován jako podzemní, jeho stavba a provoz by se přímo dotkly obyvatel desítek vesnic a v případě znečištění vody a půdy i zbytku země. Šlo by nejen o první lithiový důl v Evropě, ale zároveň o vůbec první důl v hustě osídlené zemědělské oblasti.

Roku 2020 začali těžaři s výkupem pozemků s plánem začít těžit v roce 2026. Teprve tehdy se vyjevil skutečný rozměr projektu. Podle lidí z jadarského údolí a dalších odpůrců těžby z řad akademiků, aktivistů i široké veřejnosti Projekt Jadar doprovází od počátku nedostatek informací, byť Rio Tinto veškerou kritiku své netransparentnosti odmítá. Společnost údajně mlžila o rozsahu i podobě těžby, díky čemuž dosáhla toho, že část obyvatel vesnice Gornje Nedeljice a několika dalších obcí prodala korporaci své pozemky. Dnes většina místních nehodlá prodat své domy a polnosti za žádnou cenu a bez toho není možné s výstavbou dolu začít. Jejich odhodlání podnítilo masové protesty po celém Srbsku, takže začátkem roku 2022 vláda celý projekt zrušila. Ukázalo se ale, že jen naoko, aby rozhodnutí pomohlo vládnoucím stranám vyhrát volby. V loňském roce došlo k obnovení příprav těžby, a tím i k opětovné aktivizaci protestního hnutí. To ještě posílilo poté, co těžební projekt získal podporu Evropské unie.

Chtějí si nás koupit

Na konci června svírá velkou část Evropy nesnesitelné horko. Přesto se nás ve vsi Gornje Nedeljice ujímají Nebojša Petković a jeho žena Marijana, důležité postavy zdejšího protestního hnutí. Ptáme se jich na Draganu Lukić, starostku Loznice, pod niž Nedeljice administrativně spadají. Lukić je zastánkyní těžby, členkou Vučićovy Srbské pokrokové strany (SNS) a v kraji se jí přezdívá Rio Dragana. „V žádném kontaktu s ní nejsme, říká o nás nesmysly a my jí to vracíme na sociál­ních sítích,“ říká nevzrušeně Nebojša. Na naše písemné dotazy ohledně přínosu těžby pro region starostka bohužel neodpověděla.

Před domem Petkovićových nás vyzvedává Dragan Karajčić, postarší chlapík s knírkem, v pantoflích, teplákách a tričku sdružení Ne damo Jadar, a rovnou nasedáme do jeho letitého tmavozeleného passatu, aby nám ukázal, jak se pár stovek obyčejných vesničanů dokáže bránit obří nadnárodní společnosti i tlaku politických elit. „Když přijedou novináři, vždycky se jim někdo z nás věnuje,“ ubezpečuje nás. „Když nemůže Nebojša s Marijanou, můžu já, a když ne já, může Zlatko, anebo někdo další.“

Dragan je předsedou místní samosprávy. „Můj předchůdce se snažil s firmou Rio Tinto spolupracovat, ale já v tom odmítl pokračovat. Chodil jsem na setkání v Loznici a informoval místní lidi, co se chystá,“ říká nám srbsky, zatímco pomalu projíždíme hlavní cestou, podél níž se střídají vzorně udržované domy s ruinami obehnanými zátarasy. I na nich je ale občas k vidění nápis „Nećete kopati“ (Nebudete kopat). „Tenhle boj jsme začali v roce 2021 v pěti lidech, a dnes je nás z okolních vesnic kolem tří nebo čtyř set.“

Zastavujeme před bránou pravoslavného kostela svatého Jiří a Dragan nás vede k místnímu hřbitovu. „Je tu pochováno šest, sedm generací. Představte si, že tu leží váš táta, děda, praděda…“ Rio Tinto sice tvrdí, že s kostelem a hřbitovem se nic nestane, tedy podle aktuálních plánů, na vizualizacích samotné těžební korporace je nicméně kostel od vesnice oddělený náspem nové silnice obsluhující důl a hned za hřbitovem ční odhlučňovací val.

„V tomhle domku jsme měli první schůze,“ ukazuje Dragan na přízemní stavbu vedle kostela. „Ale vyhodili nás, když v Bělehradě nastoupil nový církevní patriarcha. Nejspíš je pro důl. A tak jsme se složili a postavili si vlastní štáb.“ Díváme se z návrší do širokého údolí, kterým se po celé délce táhne mozaika polí, nad nimiž se tetelí horký vzduch. „Tamhle dole teče řeka Korenita a o kus dál se vlévá do Jadaru. V roce 2014 se obě řeky rozvodnily. Vidíte ta kukuřičná pole? Ta byla tři metry pod vodou. A oni v těch místech plánují výsypku, dva kilometry dlouhou a šedesát metrů vysokou,“ říká Dragan.

„Tohle všechno by bylo zničeno, vlastně by tu byla poušť,“ pokračuje náš průvodce. „Nevím, co byste na to říkali v Česku, umíte si to představit?“ S myšlenkou na vytěženou severočeskou krajinu, zbouraná města a vysídlené obyvatele, a také na možnou těžbu lithia na Cínovci, odpovídáme, že bohužel umíme. „No vidíte. A my jsme jeden z mála případů v téhle části světa, kde se skupinka místních postavila proti, nenechala se nikým zmanipulovat, a tak se přidávali další lidi.“

„Máte ale mocné nepřátele…“

„To máme. Srbského prezidenta a vládu, Rio Tinto a Rio Sava, její domácí kolaborantskou pobočku. A taky Evropskou unii. My se přitom jen bráníme, na nikoho neútočíme,“ pokračuje Dragan a ukazuje na prázdné domy v okolí. „Rádi by si nás koupili jako některé naše bývalé sousedy. Obviňují nás, že jsme ruští agenti, anebo prostě vidláci.“

Arzen versus kukuřice

Draganův passat sjíždí z asfaltky a pokračuje po polních cestách, prašných víc než jindy, protože už měsíc nepršelo. Mezi kukuřicí začínají vykukovat modré kovové sloupky, asi půl metru vysoké a o průměru kolem dvaceti centimetrů – průzkumné vrty. Celkem jich tu bylo provedeno přes pět set. Nejsou kdovíjak nápadné, ale jejich fotky a záběry se dostaly i do zahraničních médií. „Byly tu tři francouzské televizní stanice,“ vypráví Dragan, když vystoupíme z auta. „A taky Němci, Poláci, Rusové, al­-Džazíra… Jen naše provládní média sem nejezdí.“

Jsme na pozemku, který má Rio Tinto v pronájmu a majitelce prý platí odškodné za následky své činnosti, jakkoli je zároveň bagatelizuje. „My ale důvěřujeme jenom vědcům a odborníkům,“ zdůrazňuje Dragan. „I je se těžaři snaží získat na svou stranu a uplatit je. Znáte Draganu Đorđević? Ta se koupit nenechala, ačkoli se o to pokoušeli.“ Vědkyně z Fakulty chemie Bělehradské univerzity loni v létě s kolegy publikovala v časopise Scientific Reports (z portfolia časopisu Nature) článek o vlivu průzkumných činností lithiového dolu na životní prostředí. Podle jejich zjištění by těžební projekt jen ve své aktuální verzi přímo zničil 533 hektarů půdy, především polí a lesů. Hlavně by ale ohrozil zdroje pitné vody pro dva a půl milionu lidí – riskantním umístěním výsypek v záplavové zóně a únikem nebezpečných látek do vody i půdy. K úniku ostatně podle vědců už dochází kvůli průzkumným vrtům.

Đorđevič a její spolupracovníci odebrali vzorky vody na dvou místech řeky Jadar. Pod zónou vrtů naměřili sedmnáctinásobně vyšší koncentraci boru než nad ní a několikanásobně vyšší byly i hodnoty arzenu a lithia. V okruhu několika metrů kolem některých vrtů navíc přestaly růst zemědělské plodiny, jak je popsáno i v citovaném článku. My to o rok později vidíme na vlastní oči: kolem kovového válce je jen suchá hlína, neroste tu ani plevel, a o kus dál, kde už se kukuřice uchytila, jsou rostliny nápadně nízké. Vědci tak tvrdí totéž, co místní obyvatelé: ekologické škody způsobuje už jen samotná příprava projektu.

Firma to nicméně popírá – s odvoláním na vlastní odborníky označila článek za zavádějící a neváhala oficiálně požádat o jeho stažení. Na naši žádost o komentář odpověděl mediální tým společnosti Rio Tinto konstatováním, že „činnosti pozorované na místě souvisejí s environmentálním monitoringem a průzkumné vrty jsou standardním nástrojem pro měření hladiny podzemní vody a odběr vzorků pro chemickou analýzu“. Všechny činnosti prý probíhají zákonně a transparentně, v případě odběru vzorků vody a půdy pak i ve spolupráci s „přední poradenskou a výzkumnou organizací v srbském vodohospodářském sektoru – Institutem Jaroslava Černého“. Jenže tento ústav, nesoucí jméno významného českého hydrologa, jenž působil v Jugoslávii, byl v roce 2022 zprivatizován navzdory protestům občanů, odborné veřejnosti a dokonce i vládní Rady pro boj s korupcí. Stát se vzdal prosazování veřejného zájmu v oblasti vodohospodářství a za nestandardních podmínek prodal ústav stavební firmě Millenium Team, už dříve známé vazbami na Vučićovu SNS. Součinnost institutu s firmou Rio Tinto do této logiky plně zapadá – je to další dílek v mozaice všudypřítomné korupce a rozprodeje státu, proti nimž v zemi protestují statisíce lidí.

Rozum není v jedné hlavě

Přijíždíme do sousední vesnice. I tady je značná část domů opuštěná – někdy i vcelku nové stavby, které zřejmě sloužily jen pár let. Rio Tinto přitom pokračovalo s výkupy vysoko nad tržní cenou i v době, kdy byl projekt oficiál­ně u ledu. Překvapuje nás, že většina domů má stržené střechy. „To je psychologická válka, kterou proti nám vedou,“ vysvětluje Dragan. „Lidem, co prodali své domy, řekli: Strhněte střechu, pobořte krovy, dostanete pět procent navíc. Aby nám, co tu zůstáváme, dali najevo, že se máme taky vzdát. Ale v Nedeljicích už není nikdo, kdo by byl pro těžbu – lidi tu mají pole, svou obživu.“ A co ti, kteří své domy prodali? „Odešli a většinou ty peníze rozfrcali, nakoupili si džípy, drahé telefony a podobně. Ale copak jsou peníze nějaký div světa? Ty přijdou a zase se utratí.“

Míjíme dům, který si Rio Tinto najalo a zřídilo v něm svou kancelář. „Ale my jsme je vyhnali. Z auta jsme jim nonstop pouštěli staré kosovské kletby.“ Teď už sem zástupci korporace moc nejezdí, místní je většinou poznají. Anebo je odhalí drony, které si sdružení pořídilo, aby nezaostávalo za nepřítelem. „Neočekávali odpor. Mysleli si, že ho rychle zlomí. Jenže jakmile jim ustoupíme, je po všem.“ A tak jsou venkované z Nedeljic důslední. Bez předchozí dohody s Draganem a lídrem sdružení Zlatkem prý těžaři do vesnice nemůžou. Pokud se tu přesto objeví, budou okamžitě zablokovaní místními, kteří přijedou s traktory, auty nebo přijdou pěšky. „Máme takové rčení – rozum není v jedné hlavě, chápete? Jeden člověk nikdy není dost chytrý a sám nic nezmůže. A taky nemůžou dělat všichni všechno. Takže někdo píše maily, někdo se věnuje novinářům, někdo chodí na protesty, někdo monitoruje situaci, střídáme se, máme svoje rozvrhy a na smluvené varovné znamení každý všeho nechá a dorazí na místo. A boj bude pokračovat – neskončí zítra, oni ho vedou do vyčerpání. Tak už to s válkami chodí. Ale bez místních nezmůžou nic.“

V kanceláři těžařů

Jen pár hodin před exkurzí po rozpálených polích jsme seděli v příjemně klimatizované kanceláři „druhé strany“. V Loznici, v místním infocentru Rio Tinta, nás přijali dva srbští zástupci firmy. Vítají nás s širokými úsměvy, dostáváme vodu, čerstvé ovoce, tašky s propagačními předměty a materiály o respektu firmy k biodiverzitě a kulturnímu dědictví. Nahrávat ovšem nesmíme. „Naše dveře jsou otevřené všem, s kýmkoli si promluvíme, vše o projektu vysvětlíme,“ ujišťují nás. „Jsou ale tací, kteří jednat nechtějí a jakýkoli dialog odmítají, s tím těžko něco uděláme.“ Vztahy se zdejší komunitou jsou ale prý navýsost dobré. „Bereme vážně svou zodpovědnost vůči společenství a snažíme se místní podporovat, koupili jsme třeba loznickým hasičům nové auto.“

Nemůžeme se nezeptat, zda se přece jen – vzhledem k rozsáhlému odporu vůči těžbě – nesetkávají i s nepřátelskými reakcemi. Oba muži se nás horlivě snaží přesvědčit, že ne. „Já jsem se sem přestěhoval, a dokonce se tu i oženil,“ říká mladší z nich, „Loznica je malé město, všichni vědí, pro koho pracuju, ale chovají se ke mně dobře.“ Pochází z Boru, města na východě Srbska, kde se dobývá měď a zlato. I proto prý chtěl pracovat pro Rio Tinto – je to zkrátka jedna z top společností v oblasti těžby. „My v Boru jsme na těžbu zvyklí, živí nás po generace a nevidíme za ní špatné úmysly.“

Mezi marketingovými frázemi, které v po­dobných situacích nutně zaznívají, jsme v těchto pár větách rozpoznali stopy upřímnosti. Z hornických oblastí víme, že se lidé často nechtějí těžby vzdát a považují ji za součást lokální identity. Zároveň ale Bor patří mezi nejznečištěnější místa Evropy a vykazuje nadprůměrný výskyt rakoviny. Situace se ještě zhoršila poté, co srbský stát v roce 2018 prodal většinový podíl těžební společnosti čínské korporaci Zijin. Ostatně i Dragan se byl s kolegy aktivisty v Boru podívat – jako na odstrašující příklad.

Budeme jíst baterie?

Zástupci Rio Tinta podávají soužití korporace s místními skoro jako idylu. Míra odporu v kraji i v celém Srbsku ale nasvědčuje tomu, že Srbové situaci prožívají spíš jako další z bojů o svou existenci. Přesvědčujeme se o tom i v Nedeljicích, když nás Dragan Karajčić zaveze do „štábu“. Malou dřevostavbu si lidé z hnutí Ne damo Jadar postavili, aby se měli kde scházet a plánovat další postup proti těžařům a jejich lobby. Jak prohlásil Neboj­ša Petković v nedávné reportáži pro Český rozhlas: obyvatele vsí, kteří své pozemky neprodali, ohrožení sblížilo a tráví spolu víc času než dřív. Protesty proti těžbě a Vučićově vládě se ostatně často konají i v blízké Loznici. Většinou je doprovázejí koncerty a různé zábavné aktivity, třeba grilování prasat. Na poslední větší akci v červenci byl nicméně k vidění vedle traktorů a záplavy srbských vlajek i velký prapor s Che Guevarou a v závěru protestující házeli na loznické infocentrum společnosti Rio Tinto vejce – což je asi největší násilí, jakého se zatím dopustili.

Zatímco se pokoušíme aspoň trochu zchladit ve stínu verandy, přijíždějí ke štábu muži ve středním a starším věku. Dovídáme se, že dnes tu má sraz sekce válečných veteránů. Někteří vypadají jako obyčejní důchodci, jiní s plnovousy, čapkami, národoveckými a monarchistickými tričky připomínají spíše četniky – jindy bychom se jim asi raději vyhnuli, ale teď víme, že jsou tu v roli ekologických aktivistů. Hnutí Ne damo Jadar se chápe jako apolitické a soustředí se na jediný cíl – zabránit těžbě. Jinak by nejspíš nebylo možné, aby se ve štábu v Nedeljicích scházeli místní zemědělci, levicové studentstvo z Bělehradu, motorkáři, zahraniční ekoaktivisté i veteráni jugoslávských válek.

Nejmladší z nich, odhadem čtyřicátník, si k nám záhy přisedne, a aniž bychom se museli na cokoli ptát, plynnou angličtinou spustí rázný monolog. „My tu žádný důl nepotřebujeme. K čemu? Abych měl pár let o dvacet procent vyšší plat? Obešli jsme se tu bez těžby tisíc let a nevidíme v ní pro naši budoucnost žádný přínos,“ říká rozčileně. „Pro nás je důležitější, že tu ve velkém produkujeme kvalitní potraviny. Jakmile by se začalo těžit, nebylo by návratu. Zemědělství by skončilo, stejně jako cestovní ruch. Co pak budeme jíst? Baterie?“ Upozorňuje také na kolonialistickou povahu projektu – lidé z dotčených regionů totiž z těžebního průmyslu nikdy sami neprofitují. „Mají snad z těžby diamantů a drahých kovů něco lidi v Africe? Naše skutečné bohatství je potravinová soběstačnost, a o to bychom s těžbou přišli. Tohle není nijak chudý region, nejsou tu davy nezaměstnaných, kteří by potřebovali pracovat v dole,“ míní veterán.

Boj s těžaři bere doslova jako další válku: „Tohle je moje čtvrtá válka. A takových jako já jsou tisíce – máme mnohaleté zkušenosti z armády, víme moc dobře, jak bojovat, a jsme připraveni to tady bránit za každou cenu. A učíme to i naše děti. Do dvou dnů jsme schopni dostat sem půl milionu lidí.“ Stejně jako všichni naši respondenti zdůrazňuje jednotu protestního hnutí proti korporaci Rio Tinto i proti vládě. „Jsme různí, ale něco máme společné – když nás někdo utiskuje, dokážeme se spojit a dostaneme ze sebe to nejlepší. Jako když nás v roce 1999 bombardovali, a my se snad poprvé v historii všichni spojili. Ale tohle nebezpečí je větší než letadla a bomby.“

Nechceme odcházet ze země

Na následující den je do Bělehradu svolána další celostátní demonstrace proti Vučićově vládě. Vyrážíme z Loznice prvním ranním autobusem – dbáme varování místních, podle nichž budou státní orgány v den velké demonstrace dojezd do metropole všemožně komplikovat. Při minulých demonstracích některé vlakové spoje do Bělehradu vůbec nedojely. I na to ale protestující pamatují a sdílejí online formuláře pro spolujízdu autem.

V hlavním městě zamíříme nejprve do Nového Bělehradu, rozlehlé čtvrti plné jugoslávského brutalismu. Čeká nás schůzka s Janou a Dunjou z Fakulty dramatických umění Bělehradské univerzity, která je asi nejaktivnějším centrem odporu, a také s Vasilijem, studentem environmentálního inženýrství na Technologicko­-metalurgické fakultě. Společně natáčejí dokument o hnutí Ne damo Jadar. Má být mimo jiné i reakcí na propagandistický dokument, který byl v únoru promítán v Evropském parlamentu a v němž jsou protestující vykresleni jako nevzdělaní, za­­ostalí „dezoláti“, bránící pokroku evropského průmyslu. Zdá se nicméně, že snímek doprovozený vydatnou greenwashingovou kampaní těžařů měl u evropských představitelů úspěch.

Na obou fakultách už od tragédie v Novém Sadu probíhá blokáda. Neučí se, většina studentstva a vyučujících se věnuje organizaci protestů, někteří na fakultách i přespávají a o dalším postupu se radí na plénech. Odpor proti Vučićově vládě ale začal už koncem minulé dekády. „Od té doby jsem byl skoro na každém protivládním protestu,“ říká nám na zahrádce kavárny Vasilije. „Vláda podepisuje smlouvy naprosto nevýhodné pro naši zemi. Zve sem těžební společnosti, které nám zničí životní prostředí a zdraví. A jak jsme viděli v Novém Sadu, už má na kontě i lidské oběti.“

Dunja vypráví o incidentu, který se před jejich fakultou stal v listopadu. Studenti a vyučující zastavili dopravu, aby chvilkou ticha uctili oběti zříceného přístřešku. V tu chvíli vystoupila z aut organizovaná skupina neznámých lidí a začala je napadat, nejprve slovně, pak i fyzicky. Ukázalo se, že mezi nimi byli i členové vládní strany SNS. „Ten den si moc dobře pamatuju, zaútočili i na dva naše kamarády,“ říká Dunja. „Bylo to něco, co se mě osobně dotklo – když se to stane tak blízko vás, člověkem to otřese. Tehdy jsme se kolektivně rozhodli, že už se nedá pokračovat jako obvykle. A tak začala naše první blokáda.“

„Vláda udělá cokoliv, aby se udržela u moci,“ dodává Jana. „Ti by klidně vládli, i kdyby už v zemi nikdo nezůstal. Ale já mám tu­­hle zemi ráda, chci tu žít, a ne být nucena někam odcházet. Začátek protestů pro mě znamenal naději. A pokud jde o náš dokument o kauze Rio Tinto, který točíme s lidmi z několika dalších fakult, samozřejmě ne­­existuje záruka, že se tím něco změní, ale je to zkrátka něco, co se svými znalostmi a silami můžu udělat.“

Když se dělíme o své dojmy z Loznice a Nedeljic, Dunja poznamená, že s menšinou zastánců těžby se ostatní lidé prakticky nebaví: „Opravdu je to jako válka, dali do toho své životy.“ „Byla to ale hlavně propaganda, co je postavilo proti sobě,“ reaguje Vasilije. „Rio Tinto je vodilo za nos, má na to ostatně profesionální psychology. Zato když přijela vědkyně Dragana Đorđević a začala těžařům klást otázky, jako by byla jedna z místních, úplně je rozložila – najednou mluvili o obchodním tajemství. Podruhé už ji na setkání odmítli pustit.“

EU v roli pokrytce

Ptáme se, jak se do situace promítlo červnové rozhodnutí Evropské komise zařadit Jadar na seznam strategických projektů mimo země EU. „No, Evropská unie tu není zrovna populární,“ říká Dunja, „a to ani mezi studenty. A po tomhle tím spíš. Když ta zpráva přišla, zrovna jsme natáčeli v Nedeljicích. Ale místní lidi to nevylekalo, jsou vytrvalí.“ I podle Vasilijeho podpora EU drasticky klesla. „Máme důvod být naštvaní. Jako akademická komunita jsme Evropské komisi na jaře poslali dopis. Vypsali jsme jim důvody, proč projekt odmítáme a proč nemá být zařazen na seznam. A odpověď? Vztyčený prostředník.“

Evropskou unii neměl v oblibě ani válečný veterán, který nás vezl autem od „štábu“ aktivistů zpět do Loznice: „EU je pro mě vtip. Jsme jim ukradení.“ A v něčem má pravdu – nikdo z vysokých unijních představitelů studentské protesty nepodpořil, přestože jsou evidentně prodemokratické. Ursula von der Leyen při své loňské návštěvě Srbska naopak chválila Vučiće za reformy. Filosof Slavoj Žižek proto v nedávném komentáři neváhal označit Evropskou unii za „největšího pokrytce v celém příběhu“ – zdráhá se prý na Vučiće zatlačit ze strachu, že by se mohl přiklonit k Rusku. Těžko se zbavit dojmu, že jde o špinavou hru: Unie nechává srbskou vládu na pokoji, protože se chce dostat k lithiu.

Podle Niny Djukanović „sledujeme erozi původních demokratických hodnot EU jen proto, aby Evropa domněle dohnala USA nebo Čínu, aniž bychom si uvědomovali, že tím přicházíme o pozici morálního aktéra na světovém poli. A zatímco původně se tvrdilo, že lithium potřebujeme pro zelenou tranzici, teď přibylo hledisko militarizace a sekuritizace. Nejedná se přitom jen o Srbsko, na seznamu strategických projektů je i těžba lithia na Cínovci.“ V srbském právním prostředí se nicméně podobné projekty prosazují o poznání snáz.

„Naše vláda neumí postavit ani přístřešek na nádraží, aby se nezřítil na lidi. A my jim máme věřit, že zvládnou takhle riskantní projekt?“ pokračuje Vasilije. Stejně tak podle něj Rio Tinto nedokáže bez problémů provést ani průzkumné vrty. „Navíc je to společnost s příšernou historií – za španělské občanské války kolaborovali s fašisty, před pár lety v Austrálii odstřelili posvátná místa Aboriginců. Na Madagaskaru jsou souzeni za znečištění, jinde čelí obvinění z korupce. Slibují, že všechno bude v pořádku, ale kam přijdou, tam způsobí katastrofu,“ říká budoucí inženýr. „Lithium se dá získávat šetrnější cestou než z pevné rudy. Třeba z geotermálních vod, které jsou například v Německu. A kromě toho se objevují alternativy, jako jsou sodík­-iontové baterie. Ale oni pořád vyprávějí svoje pohádky.“

Pumpaj! Pumpaj!

Loučíme se s Vasilijem, Janou a Dunjou, abychom se stihli dostat do centra na demonstraci. Cestou na autobus už potkáváme skupinky s vlajkami a vuvuzelami, které se na velkém mostě přes Sávu začínají slévat v dav. Autobus už dál neprojede, takže jdeme pěšky. Aspoň máme možnost obdivovat další symbol korupce Vučićovy vlády – monstrózní developerský projekt Belgrade Waterfront, kvůli němuž bylo odsunuto hlavní nádraží a byly schvalovány speciální zákony, aby se tu mohl realizovat investor ze Spojených arabských emirátů.

Na ulici Kralja Milana už je tak husto, že pokračujeme jen pomalu. Podle nápisů na praporech je vidět, že přijeli lidé z celého Srbska. Prohlížíme si transparenty – často jsou na nich karikatury Vučiće, na jednom je vyveden jako pokémon Vuchichu, o kus dál mladý tlouštík drží ceduli s výmluvným nápisem „Treba im jebati mater“. Nechybějí ovšem ani hesla jako „Kosovo je Srbija“. Občas zahlédneme i trika hnutí Ne damo Jadar. Atmosféra je veselá, troubí se na vuvuzely a skanduje se všudypřítomné heslo „pumpaj“ čili „pumpuj“ – nejde o žádný jinotaj, pokřik vznikl zřejmě náhodou a ujal se. O to působivější je moment, kdy celé stočtyřicetitisícové shromáždění na šestnáct minut ztichne, aby znovu uctilo šestnáct obětí z Nového Sadu.

Dokud se na pódiu střídají řečníci z řad studentstva, akademiků a aktivistů – jedním z nich je i Zlatko Kokanović z Gor­njích Nedeljic –, vše probíhá v poklidu. Studentské protestní hnutí dbá i při akcích občanské neposlušnosti na nenásilný přístup a podobně jako odpůrci těžby omezuje své cíle na několik jednoduchých požadavků: vypsání předčasných voleb, transparentní vyšetření tragédie v Novém Sadu, propuštění všech zadržených demonstrantů, svobodu tisku a zastavení projektu Jadar. Specifičtějším politickým obsahům se studentstvo snaží vyhýbat, protože tuší, že by se na nich hnutí mohlo velmi snadno rozhádat a rozložit. Akcent na kosovskou otázku nicméně u některých komentátorů bělehradské demonstrace vzbudil pochyby, zda se hnutí neposouvá k nacionalismu a doprava.

Zatímco padá soumrak, divíme se, jak málo jsme zatím viděli policistů. Část davu se ale pomalu přesunuje směrem ke starému městu a v ulicích se začínají rojit těžkooděnci. Před půlnocí kordon zašpuntuje hlavní třídu vedoucí k parlamentu a stanovému táboru příznivců vlády. Napětí se stupňuje – přibývá zahalených mladíků, vidíme demonstranty s šátky přes obličej nebo respirátory a plynovými maskami. Všichni čekají, že policisté začnou vytlačovat protestující pomocí obušků a slzného plynu jako na zatím největší demonstraci, která se konala v březnu. Prozíravě se spolu se štábem srbské televize schováme v otevřené kavárně a sledujeme prozatím stojící dav přes skleněnou výlohu. V jednu chvíli se po řadě výbuchů a za vydatného jeku dav obrací a utíká, jak ho kordon těžkooděnců zatlačuje zpět. Vidíme i několik zraněných a vzápětí do kavárny někdo vtáhne starší ženu s krvácející ranou na hlavě. Zranění se nakonec ukáže jako nepříliš vážné a my ve všudypřítomném hluku zaslechneme jen, jak žena televizní reportérce odpovídá: „Přijela jsem z Loznice…“

Blokuje se dál

Během noci už nejsme svědky podobně dramatické situace, jen řady slovních potyček mezi policisty a demonstranty, kteří se snažili přesvědčit muže zákona, aby přešli na jejich stranu. Jak se ale dalo očekávat, Vučić předčasné volby nevyhlásil a lithiový projekt Jadar nepozastavil. Místo toho prohlásil, že za demonstrací stály cizí mocnosti – které, to už nedodal. Zadrženo bylo 77 osob, mezi nimi i Zlatko Kokanović a Nebojša Petković, kteří byli nad ránem zase propuštěni. Evropská unie zůstala netečná. Energie protestů ale v dalších dnech neopadla – přelila se do spontánních blokád křižovatek, dálničních nájezdů a mostů, které trvají doteď. Některé z nich jsme ještě měli možnost sledovat naživo.

Mají protestující v Srbsku reálnou šanci svrhnout vládu a vymoct si férové volby? Těžko říct. Je také možné, že si lidé v nerovné politické soutěží nakonec zvolí Vučiće znovu. Hnutí Ne damo Jadar má v boji proti vytěžení svého kraje nejspíš větší šance. Místní aktivisté jsou výborně zorganizovaní, důslední a teď už i mezinárodně známí. Úzce spolupracují s odpůrci těžby lithia z Chile, Bosny, Portugalska, Německa či Španělska. Jak nám řekli Vasilije, Jana a Dunja: „Ti lidé prohlásili: Jen přes naše mrtvoly. A podle toho jednají.“

Text vznikl s podporou Nadace Rosy Luxemburgové.