Asi o žádné medikaci, snad kromě antikoncepce, se tolik veřejně nediskutovalo jako dnes o nové generaci léků vyvinutých na cukrovku a obezitu. Nedávno to tyto preparáty na bázi agonistů receptoru GLP1, z nichž nejznámější jsou medikamenty Ozempic a Mounjaro, dotáhly až do „nepolitického“ předvolebního dílu pořadu Máte slovo Michaely Jílkové. Moderátorka několikrát podotkla, že ona si „nepíchá“, zároveň však bylo zřejmé, že to stejně jako mnozí jiní zvažuje a že se skrze pořad chtěla ve svém rozhodnutí utvrdit.

Francouzský antropolog Marcel Mauss přesně před sto lety definoval ve slavné studii o daru pojem „totální sociální fakt“. Ten odkazuje na jevy tak významné, že působí v mnoha (ne­-li ve všech) sférách společenského života – od ekonomiky, práva a politiky po rodinu, náboženství či morálku. Totální sociální fakt tak zároveň odhaluje propojenost všech sfér společnosti. Ve variaci na Mausse bychom o nové generaci antiobezitik mohli mluvit jako o „totálním metabolickém faktu“. Tyto preparáty totiž nepřinášejí zásadní změnu jen v léčbě obezity a potenciálně dalších civilizačních onemocnění.

Zároveň komplexním způsobem proměňují vnímání obezity, žádoucí a dosažitelné tělesnosti a hodnocení těla.

Naposledy se to ukázalo ve vzrušené diskusi o tenistce Sereně Williams, která se přihlásila k užívání preparátu Zepbound. Wil­liams to od svých kritiků schytala především za to, že se jako symbol odporu proti normativní tělesnosti, který pro mnohé představovala, nakonec prostřednictvím farmaceutika společenskému očekávání podřídila. Zajímavé přitom bylo, jak obšírně líčila své dosavadní úsilí zhubnout jen díky zdravé stravě a pohybu, což ale nevedlo ke kýženému výsledku. Jako by si užívání preparátu musela zasloužit předchozí tvrdou prací. Jak ukazují současné výzkumy ze Spojených států, užívání preparátů na hubnutí je skutečně vnímáno jako „zkratka“: kdo hubne díky antiobezitikům, ten si svou štíhlost neodmakal sebedisciplinací a morální transformací.

Od příznivců těchto preparátů v pořadu České televize naopak zaznělo, že se v éře nových léčiv obezita stala volbou. Stane se tedy z užívání těchto léčiv nepsaná povinnost a nehubnout bude vnímáno jako nezodpovědné, když k tomu přece existují účinné prostředky? Vzhledem k vysoké ceně medikamentů, které nejsou ve většině evropských států včetně Česka hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, zůstává jejich užívání privilegiem, což může prohlubovat sociální, respektive sociálně­-metabolické rozdíly mezi uživateli a těmi, kdo jsou vydáni napospas „bažení po jídle“, které tyto přípravky oslabují.

Jak mnozí potenciální uživatelé, tak farmaceutické společnosti by si jistě přáli, aby se léčiva na obezitu součástí veřejného pojištění stala. Navíc se zřejmě brzy objeví i jejich verze ve formě pilulek, která dále zvětší uživatelskou přístupnost. Budeme pak nasazovat tyto „magické“ léky možná až třetině populace, včetně dětí a mladistvých s nadváhou a obezitou, přičemž další třetina obyvatel si je bude bez předpisu ordinovat z čistě estetických důvodů? Odhaduji, že se tento zdánlivě nepolitický, ale ve skutečnosti výsostně biopolitický objekt objeví na pořadu jednání již za nadcházející vlády, která bude muset řešit, zda a komu tato léčiva hradit z veřejného pojištění.

Když pomineme řadu nejistot, které nutně souvisejí s novotou těchto medikamentů a s neznalostí jejich dlouhodobých účinků na tělo, možná nejzajímavější „vedlejší účinky“ jsou ty spojené právě s jejich masivním rozšířením. To začíná proměňovat nejen vzorce individuálního domácího stravování, ale strukturálně celý potravinářský prů­mysl i gastronomii. Podle analýzy společnosti KMPG konzumují uživatelé po nasazení těchto léčiv o 21 procent méně kalorií a za potraviny utrácejí o 31 procent méně. Spolu s tím, jak se užívání nových preparátů rozšiřuje, představují tato čísla pro zisky potravinářských firem značné riziko.

Nestlé vyvinulo pro uživatele těchto léčiv speciální produktovou řadu, která v menším objemu jídla koncentruje více živin. Z logiky potravinářského průmyslu jsou to ale ultrazpracované potraviny, tedy přesně ty, které dnes k obezitě a s ní spojenému metabolickému syndromu strávníky po celém světě dovádějí. Ve Velké Británii a Spojených státech vznikají už první „GLP1 menu“ v restauracích, jež nabízejí kulinářský zážitek z titěrných porcí. Potravinářský ani gastro prů­mysl evidentně nechtějí přijít o své zisky.

Dopady preparátů na bázi GLP1 se tedy rozhodně netýkají jen individuálních metabolismů, ale metabolismu celospolečenského. Způsob, jakým s nimi budeme zacházet, rozhodne o tom, jestli nám pomohou se alespoň částečně vysvobodit z rafinovaných pastí potravinářského průmyslu, který se snaží vydělat na našem přejídání, anebo k našim stávajícím závislostem přibude ještě další, farmaceutická.

Autorka je socioložka.