Ödön von Horváth, narozený v roce 1901, byl spolu s německou dramatičkou Marieluise Fleißer jedním z nejvýraznějších představitelů kritické lidové hry dvacátých a třicátých let minulého století. Navazoval na vídeňské lidové drama 19. století, na Ferdinanda Raimunda a zejména na tvůrce „tragické frašky“ Johanna Nepomuka Nestroye. Stejně jako on umisťuje i Horváth své postavy na okraj společnosti, do městské periferie. Oba mistr­ně zobrazují maloměšťáky, kteří pod slupkou bodrosti skrývají krutost, vypočítavost a bezohlednost, jež se nezastaví ani před vraždou. Syžet her bývá tvořen volným sledem scén, bez dramatického oblouku, realistickou rovinu dění ale obohacuje hrůzostrašná grotesknost či panoptikálnost daná koloritem prostředí a jakousi mechanickou osudovostí života postav. I tím je Horváth blízký Nestroyovi.

Ivan Buraj vytvořil svou první šéfovskou inscenaci v pražském Divadle v Dlouhé na podkladě dvou Horváthových her: Povídek z Vídeňského lesa z roku 1931 a méně známého titulu Víra, naděje, láska z roku 1932. Obě hry tedy vznikaly v atmosféře nástupu nacismu; ostatně už v první z nich se objevuje postava militantního mladíka, který v inscenaci dokonce hajluje. Horváth, který vyrostl v mnohonárodnostní habsburské monarchii a zapojil se do uměleckého kvasu Berlína dvacátých let, musel ze střední Evropy uprchnout. Zemřel v roce 1938 nešťastnou náhodou v Paříži.

Plechové město

Buraje zaujala spřízněnost…