„Doba: v předvečer smrti. Místo: na popravišti.“ V tomto časoprostorovém určení vznikly motáky psané Židy z osvětimského sonderkom­manda, o jejichž souborné vydání se postaral Pavel Polian. Texty napsané v koncentračním táboře, které ruský historik v knize Dopisy z popela (Svitki iz pepla, 2013) předkládá čtenářstvu,podávají svědectví o holocaustu navzdory smrti svých autorů.

Život na dobu určitou

Osvětim nebyla jen koncentračním, ale také vyhlazovacím táborem. Tamní sonderkommando bylo zvláštním oddílem složeným převážně z židovských vězňů, jejichž úkolem bylo zahlazovat stopy po masovém vraždění. Kritériem pro výběr vězněných do tohoto oddílu byla dostatečná fyzická síla, ale i patřičná fyziognomie. Bylo třeba působit pokorně a poddajně. Vybraní jedinci pak z plynových komor vytahovali mrtvoly, spalovali je v pecích, roztloukali kosti, jež odolaly žáru, a zahrabávali popel. Jak Polian upozorňuje ve své takřka stopadesátistránkové úvodní studii, museli napomáhat i hladkému průběhu zplynování – tedy uklidňovat oběti při vstupu do „sprch“. Až na pár výjimek si ovšem členové sonderkommanda svou prací zajistili život jen na dobu určitou. Coby bezprostřední svědci genocidy nemohli zůstat naživu.

Je vlastně paradoxní, že se nám dochovala testimonia právě po těch, kteří měli důkazy likvidovat. Některé z motáků navíc byly nalezeny přímo v hromadách lidského popela, kam je…