Nejvýraznější současné portugalské spisovatelce Lídii Jorge, pamětnici salazarovské diktatury i zločinů páchaných v bývalých koloniích, vyšlo loni u nás v pořadí druhé dílo. Tentokrát se nevrací k éře kolonialismu, mytické karafiátové revoluci z roku 1974 ani k deziluzi let, která následovala po ní. Dějištěm poetického románu Milosrdenství (Misericórdia, 2022) je totiž domov pro seniory a jeho protagonisty lidé na sklonku života.

Rezidence Ráj

Milosrdenství nese podtitul Deník posledního roku života jedné ženy. Jde o fiktivní výpověď paní Alberti, klientky domova pro seniory, který nese ironický název Rezidence Ráj. „Naléhavě Vás vyzýváme, abyste zanechal před vchodem veškeré projevy melancholie či smutku. Tady uvnitř čeká klient na Vaši radost. Zde tvoříme všichni společně klidnou rodinu,“ zní naivně „roztleskávací“ instrukce pro návštěvy. A stává se znepokojivou předzvěstí pozdější klientčiny stížnosti ředitelce na jednu z ošetřovatelek: „Když se vrací, nechá nás na posteli mokré, skoro neutřené, a teprve potom nám na to ještě mokré tělo obleče suché oblečení. Patří k těm, co nepodávají brýle, ale hází je. (…) Věší zvonek tak, že na něj nedosáhneme. A nikdo nic neřekne, protože (…) my umřeme, a u těch už je jedno, jestli se lže nebo říká pravda.“

Jorge knihu napsala jako poctu své matce, která zemřela během pandemie covidu­-19. Při loňské návštěvě pražského veletrhu Svět knihy ovšem spisovatelka zdůraznila, že rozhodně nemáme čekat knihu o smrti, ale naopak – o chuti do života: „Je zločinné jednat se starými lidmi, jako by byli jen ‚dětmi‘ ve starých tělech. Jsou možná dětmi – ale ve smyslu naděje. Jsou stejní jako my všichni ostatní – chtějí žít důstojně. Před sebou mají kdo ví kolik času. A bojují o lásku a přátelství do poslední chvíle.“

Při vyrovnávání se s nesoucitným zacházením pečovatelek rezidence pomáhá paní Alberti i černý humor, cit pro tragikomické situace, lehce cynický odstup: „Zato dneska byl prostě krásný den. Když jsem byla mladá – to už je tak dávno, když Churchill a Hitler ještě žili a vedli válku –, naučila jsem se, že duše, jež se povznáší, povznáší svět. Vím, jak to je, protože jsem zadělávala těsto na chleba.“ Každou z kapitol svého deníku navíc uzavírá vypravěčka verši, jež umocňují prožitek domu, kam se chodí zemřít. „Tam venku vycházejí tři luny, ta první / ozařuje zeleň, ta druhá ozařuje / modř, ta třetí rozestlanou postel / – sladkost mládí.“

Jednání personálu domova, jemuž chybí jakákoliv empatie, ale není vždy jen nějakým škodolibým záměrem. Vypovídá totiž také o podmínkách, ve kterých se zaměstnanci sami pohybují; nezřídka se jedná o imigranty, kteří kvůli svému původu čelí diskriminaci nebo mají přímou zkušenost s násilím, včetně sexuálního. Někteří jsou dokonce negramotní, jiní čekají nechtěné dítě…

Moje myšlenky už ji nelekají

Stěžejní roli však v Milosrdenství hraje bolestný vztah matky a dcery. Obě se neustále vzájemně zraňují. U matky se přirozeně vytrácí schopnost porozumět tomu, co se událo, přesto své dceři­-spisovatelce dává s patřičnou mateřskou krutostí různé nevyžádané rady, např. jak má své knihy náležitě vystavět a zakončovat, aby je čtenáři vůbec kupovali… Jenže dcera­-umělkyně, snažící se uhájit si tváří v tvář matčiným výpadům svou důstojnost, údajně dobrovolně „sedí pod stolem dějin“, ba je jejich „psem“, a úspěšné osobnosti, o jejichž slavných životech by mohla psát a vydělat na tom, ji moc nezajímají.

Jakkoliv dcera vnímá stařeckou křehkost matky a snaží se jí projevovat úctu, pro tu je nesnesitelné, že ztrácí svou autoritativní roli – „moje myšlenky už ji nelekají“. Po hádce matku navštěvuje zeť, jenž s nevolností, kterou v něm jeho tchyně vzbuzuje, bojuje dočista pragmaticky: „Už přede dveřmi zapíská jako pták a pak hned popadne sprej a vystříká vzduch v pokoji a já na to neříkám nic.“

Paní Alberti při těchto všech žabomyších válkách ví, že konec jejího života se nezadržitelně blíží, jak je to nejvýstižněji popsáno v jedné ze závěrečných kapitol: „Uprostřed tmy vyšla Noc ze stěn, přiblížila se k mému tělu, vykonala mi na oči velkou potřebu a vyrobila ospalky (…) Vymočila se do mého oblečení (…) Utřela si ohanbí do mé košile a svůj otvor do mých papírů (…) Zanechala mě v mizérii, ale neodnesla si mě s sebou.“ Na závěr života tedy stále čeká, nikoliv ale s odevzdaností, jak by mohl napovídat její celkový fyzický a psychický stav. Vypravěčka je stále paní svého životního příběhu, protože se dokáže zmocnit slov, kterými jej sebevědomě zachycuje.

Autorka je publicistka a studentka komparatistiky.