„Zatímco na začátku své spisovatelské kariéry jsem veškeré literární časopisy doslova hltal, dnes už nečtu skoro žádný, a pokud to výjimečně zkusím, po chvíli ze mne začne vycházet jakési téměř zvířecí kvílení… U literárního měsíčníku Host, který díky zbytkovým sympatiím jeho šéfredaktora k mé osobě dostávám léta zdarma, dělám ze slušnosti i nadále výjimku, avšak je to čím dál těžší úkol.

‚Někde na začátku musela být chvíle, kdy jsme mohli říct ne, ale nějak jsme ji minuli,‘ dočetl jsem se v Hostu dnes.

Poučné. Možná je tu ta správná chvíle znovu…“

Tohle napsal na svůj facebookový profil spisovatel Michal Viewegh a já jsem už dlouho nečetl tak krásně formulovanou donebevolající blbost. Na první větu by se dalo škodolibě opáčit, že podobnou zkušenost má mnoho čtenářek a čtenářů s Vieweghovými knížkami, ale o to tu samozřejmě nejde. Problém spočívá v tom, že se nynější šedesátník rozhodl říct své „ne“ literárním časopisům v době, kdy je ministr kultury za stranu Motoristé sobě Oto Klempíř hodlá zlikvidovat. Ministr vysvětluje veřejnosti, že šetřit se bohužel musí všude, a tváří se u toho, jako kdyby právě vynalezl karburátor, a postarší spisovatel, který zažil největší slávu v devadesátkách a nyní místo literárních časopisů hltá už jen středočeskou pohodu (a píše o tom na facebook), mu žene vodu na mlýn. Jo, za mých mladých let, to bejvaly časy, ale dneska – škoda mluvit…

Michal Viewegh to napsal opravdu elegantně, ale na jeho místě bych radši zůstal u líčení rodinné idyly, protože tenhle druh „moudrosti starého muže“ jen ukazuje, že mylné představy, které mladí lidé tak často mívají o stáří, jsou pravda. Kromě toho by se neměla dnešním mladým čtenářům a čtenářkám upírat možnost číst si o literatuře v časopisech aktuálních, a ne v těch samých, které nejprodávanější český polistopadový spisovatel hltal začátkem devadesátých let. Ať se taky mají ve stáří k čemu nostalgicky vracet.