Šestasedmdesátý ročník filmového festivalu Berlinale provázel neklid. K zažehnutí sporů stačila úvodní tisková konference, během níž prezident poroty Wim Wenders uvedl, že „je potřeba držet se dál od politiky“. Renomovaný režisér tím vzbudil rozruch hned natřikrát. Zaprvé proto, že Berlinale si po dekády pěstovalo renomé politicky angažované kulturní akce. Zadruhé kvůli tomu, že na sociální sítě i do mediálních výstupů začaly pronikat Wendersovy protikladné výroky z minulosti. A konečně, zatřetí, z toho důvodu, že německý režisér svou odpovědí reagoval na otázku, jak porota vnímá, že se festival zdráhal vyjádřit solidaritu s palestinským utrpením.

Vyhýbavá odpověď obnažila problém, který Berlinale provází od roku 2024. Zatímco empatie s napadenou Ukrajinou je na berlínském festivalu po léta viditelná a nezpochybnitelná, k razantnějšímu vystoupení proti týrání Palestinců řízenému izraelskou vládou se vedení festivalu neodhodlalo. Tato zdráhavost má pochopitelně své bolestné kořeny v německé historii. Ředitelka festivalu Tricia Tuttle po několika dnech vydala prohlášení, kde na nařčení ze selektivní solidarity reagovala nepřímým upozorněním na selektivnost rozhořčení kritiků Berlinale, když pečlivě vyjmenovala konflikty „v Demokratické republice Kongo, Súdánu, Íránu, na Ukrajině, v Minneapolisu a na děsivém počtu dalších míst“. Nepochybně by bylo poučné vědět, v kolika případech je důrazný propalestinský postoj doprovázen obdobně silným rozhořčením nad humanitární katastrofou v Súdánu. I kdyby však propalestinský sentiment silně souvisel s určitou komunitní příslušností, nic to nemění na tom, že Berlinale se v původní odpovědi dostalo do rozporu samo se sebou.

Spor se v dalších dnech stal předvídatelným leitmotivem tiskových konferencí. Místy tragikomickým, neboť záludné politické otázky plné velkých slov mířily na známé herce. Očividně zmatený Channing Tatum odvětil, že o festivalové kontroverzi nic neví. Rupert Grint dopadl hůře. Na návodnou otázku, aby okomentoval „nárůst fašismu ve Velké Británii“, reagoval útrpným výrazem, automatizovanou reakcí („Pochopitelně jsem proti tomu“) a ne­­úspěšným hledáním slov. Společensky přijatelnou odpověď na téma fašismus podal Ethan Hawke, který úsměvně glosoval vlastní erudici v této věci. Neil Patrick Harris zase bezelstně přiznal zálibu v apolitických projektech, a z otázky tak vyklouzl.

Těžko soudit, nakolik se za kvazipolitologickým dotazováním skrývala novinářská škodolibost a nakolik představa, že celebrita na požádání vystřihne pronikavé politické prohlášení. Samotný osmdesátiletý německý režisér Wenders pronesl osudný výrok unaveně a nečekaně rozpačitou angličtinou. Jakkoli se začal záhy šířit jeho (nikoli snadno dohledatelný) citát z roku 2024, v němž hrdě po­­ukazoval na politický rozměr Berlinale, vnímat Wendersovo spíše duchovně zaměřené dílo politickou optikou pokládám za omyl. Tricia Tuttle ve své krizové komunikaci odlišila politiku s velkým a politiku malým P (pozornost vůči tomu, „co je viditelné, či neviditelné, zahrnuté, nebo vyloučené“). Wim Wenders celoživotně kultivoval ono „malé P“ a jeho výrok dává jiný smysl, když se v něm obojí pojetí politiky zamění.

Více tak nakonec zamrzela Wendersova mnohem méně třaskavá slova, jež odrážela aktuální celospolečenskou skepsi. Podle režiséra „žádný film skutečně nezměnil názor nějakého politika“. Což překvapí, když vezmeme v potaz posedlost, s níž různí státníci a vůdci v průběhu 20. století přistupovali ke kinematografii.

Skepse a potemnělé nálady pronikaly i do festivalových filmů, které komentovaly současné konflikty optikou těch, co se cítí být v poli poražených. Francouzský dokument Un hiver russe (Ruská zima) sledoval rezignované pocity neortodoxně smýšlejících Rusů, kteří opustili zemi kvůli invazi na Ukrajinu. Francouzský Effondrement (Kolaps) esejisticky zaznamenal zděšení pacifistické izrael­ské dokumentaristky Anat Even, natáčející u hranic Pásma Gazy. Z obou děl sálala lidsky pochopitelná – leč paralyzující – bezradnost.

Větší festivalové sympatie vzbudily vzdorovité „trauma­-filmy“. Spadá sem vlastně i deníkově laděný česko­-slovenský snímek Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Držitelka ceny za dokument Pepa Lubojacki se v něm pokouší zvrátit sociální vyloučení svých blízkých. Dále šlo o intimní ukrajinský dokument Po stopách (Traces) a blízkovýchodní syrové drama Chronicles from the Siege (Zápisky z obléhání). Snímek o válečném sexuálním násilí obdržel diváckou cenu, alžírsko­-francouzsko­-palestinská koprodukce o každodennosti na ostřelovaném území přinesla režisérovi Abdalláhu al­-Chatíbovi ocenění za celovečerní debut. Šlo o cenné lekce v empatii. Na jedné z debat k filmu Po stopách se přítomným přeživším vícekrát uctivě tleskalo. Když však tvůrce přebíral cenu a kritizoval německou i izraelskou vládu, německý ministr životního prostředí odešel na protest ze sálu.

Dvojí přístup k současným konfliktům ukazuje na nejistou politickou budoucnost Berlinale. Wim Wenders a zbytek poroty byli spíše bezradnými svědky rozporů uvnitř filmového festivalu, potažmo v německé společnosti. Podpořit zemi, již napadl politický protivník německé vlády, se ukázalo poměrně bezbolestné. Naproti tomu umět solidarizovat s těmi, jimž utrpení způsobuje mnohaletý politický spojenec, zjevně není snadné. Berlinale by se to však mělo naučit. Jestliže jasně nepojmenuje neobhajitelné politické pozice nejen protivníků, ale též spojenců, rozpor se bude jedině prohlubovat.

Autor je filmový publicista.