„Bylo něco apoštolského v tomto muži, který stoje na rozhraní věků se vší urputností a ctižádostí mužné inteligence, neuhnul nikdy před problémem, hledaje svou odměnu a rozkoš v jeho rozřešení,“ napsal Antonín Cekota (1899–1995), který se z dělnické pozice vypracoval na ředitele tiskového oddělení Baťových závodů a klíčového životopisce svého zaměstnavatele.

Baťovský fenomén je součástí sdílené kulturní identity, současně reprezentuje i příběh jejího ustavování, destrukce, zneužití a znovuobnovování. Zvažovala jsem, zda mám pro okruh baťovského tématu zvolit označení „fenomén“ (Ludvík Vaculík jej například nazývá „úkaz Baťa“), nenašla jsem ale žádný přiléhavější výraz, který by v sobě nesl jak primární příběh, tvořený zakladatelem impéria Tomášem Baťou (1876–1932), jeho nevlastním bratrem Janem Antonínem Baťou (1898–1965) a následně i Tomášem Baťou jr. (1914–2008), tak i vliv podnikatelského rodu na společnost.

Dnes fantazie, zítra skutečnost

Vaculík se také ptá, zda Baťova myšlenka postavená na rovnocenné spolupráci s dělníky zaměstnanci, je „téze ekonomická, či psychologická a pedagogická“. Mě bude zajímat, jak se baťovský „úkaz“ objevuje v současné próze a co to vypovídá o dnešní podobě naší literatury a kultury. Příběh dějin soudobé literatury určitým způsobem kopíruje příběh baťovského fenoménu, jeho pozvolný návrat do porevoluční společnosti, transformaci a opětovné zavádění do zdánlivě běžných kolejí. Devadesátá léta byla ve znamení baťovských faktografických publikací, které za předchozího režimu nemohly vycházet: v roce 1990 byla znovu vydána publikace Evžena Erdélyho Švec, který dobyl světa (1932), v druhé půli devadesátých let pak Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše (1998) od Miroslava Ivanova.

Umělecká literatura však ještě potřebovala nějaký čas, aby se baťovský duch a jeho příběh mohly nejprve vrátit, znovu se ocitnout doma, a hlavně aby začal být pociťován jistý dluh, který jeho absencí a ideologickým zneužitím vznikl. Stěží si představíme, že by se baťovské problematice věnoval v současnosti celý román, jako tomu bylo v případě Lidí na křižovatce (1937) Marie Pujmanové nebo románu Botostroj (1933), za nějž si jeho autor T. Svatopluk vysloužil od Jana Antonína Bati žalobu za urážku na cti. Tyto případy také ukazují, jak značný dopad měla literatura na občanský a šířeji společenský život. S takovým dosahem už dnes těžko můžeme počítat. Další překážku představuje otázka, jak atraktivně vyprávět o těžké monotónní dřině, houževnatosti, nesmlouvavosti, a zda to vůbec lze.

Asi první potransformační román, který pracuje s baťovským odkazem, je Zvuk slunečních hodin (2001) Hany Andronikovy (1967–2011). Další zájem o baťovský fenomén je patrný až později: Markéta Pilátová (nar. 1973) zpracovala osud J. A. Bati v románu S Baťou v džungli (2017), který pracuje s iluzí nezprostředkované výpovědi. O Baťových se tu dozvídáme přímo z jejich vypravěčské perspektivy: v románu vypráví sám J. A. Baťa nebo jeho vnučka Dolores. V roce 2023 pod hlavičkou nakladatelství Knihy Zlín vyšel román Hynka Čapky (1969) Neviditelné kořeny, na jehož knižní obálce lze identifikovat Zlín.

Zápasy s batismem

Stanislav Holubec ve své studii Silní milují život. Utopie, ideologie a biopolitika baťovského Zlína (2009) píše: „Ve svém ideologickém zápasu s ‚batismem‘ šla nová vládnoucí moc dokonce tak daleko, že přejmenovala Zlín na Gottwaldov. Ironií je, že Baťův budovatelský étos se v mnohém podobal budovatelskému étosu padesátých let.“ Nastupující komunismus již koncem čtyřicátých a následně v padesátých letech ideologicky zmanipuloval vše, co Baťa ve Zlíně připravil, a využil to ve svůj prospěch. Na násilný přerod Zlína v Gottwaldov (v duchu komunistického hesla „Pán Bůh s námi a Zlín pryč!“) odkazuje Markéta Pilátová v románu S Baťou v džungli: „‚Nasedát, no nasedát, jede se do Zlína, paninko, do Zlína vás vezmu moc rád, do Gottwaldova bych nejel, ale do Zlína, to je jiná,‘ smál se a tvrdil, že žádné problémy mít nebude. A tak jsme jeli. Směr mytické místo, středobod všech legend a bájí mého dětství. Hledat zlatý grál spravedlnosti ale ještě ne. To až později po dalších, mnohem méně dobrodružných návštěvách. Praha mi připadala celá zaprášená, všechno oprýskané a popraskané, a Zlín vypadal taky tak. (…)

Přeci jen tady ten duch baťamanů možná zůstal, myslela jsem si, že to musím říct mamince a tetám, že budou mít radost. Jenže co když tady zůstal i duch té fotky z roku 1947, na které je na hlavní bráně nápis: Zrádci J. A. Baťovi nejvyšší trest. Co vlastně v té fabrice dnes po dědovi doopravdy zůstalo?“

Andronikova ve Zvuku slunečních hodin pracuje se Zlínem jako s klíčovým a iniciač­ním místem. Nezaujatému čtenáři by se mohlo zdát, že baťovský kontext a atmosféra Zlína hrají v knize méně důležitou roli než cesta do exotické Indie, ale není tomu tak. Zlín tady představuje místo, s nímž vypravěč spojuje své kořeny, prostor identitní. Andronikova zřejmě navazovala i na odkaz svého otce, architekta Ivana Přikryla (1940–2002), a dědečka Františka Přikryla (1905–1979), malíře, grafika a ilustrátora (mimo jiné cestopisů Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda). Zvuk slunečních hodin nezpracovává primárně životní příběh Tomáše Bati, ale je na baťovském duchu založen. Začíná v době rozkvětu baťovského koncernu ve třicátých letech, kdy byl „nejúspěšnějším podnikem v době nejhlubší krize“, jak uvádí ekonom Milan Zelený.

Literatura jako výroba bot

Hana Andronikova ukazuje některé ­prvky životního příběhu zakladatele Tomáše Bati, (osudová smrt na letišti v Otrokovicích, posmrtné místo na Lesním hřbitově, který nedlouho předtím sám založil). Se stejnými konstantami velmi podobně zachází i Hynek Čapka v Neviditelných kořenech (2023). Oba spisovatelé také rozehrávají situaci, kdy se jejich literární hrdina (v obou případech se nikoli náhodou jmenuje Tomáš: u Andronikovy je to stavitel a architekt Kepler, u Čapky Hanulík) osobně setká s postavou velkého geniálního podnikatele, a to zcela v intencích teze Tomáše Bati: „Úkol, který mi byl dán, nebyl vybudovat podnik, nýbrž formovat lidi.“Toto setkání je pro postavy obou Tomášů iniciační, zcela přeznačí jejich životní trajektorii a nasměruje je na dráhu úspěchu. „Jako by pan šéf tehdy během chvilky poznal, jaké zaměstnání má Tomáš dělat, aby byl spokojený. A zároveň do něj vlil něco ze své energie a nadšení. Lidé o něm říkali, že z každého dostane to nejlepší. A naučí vás radovat se z práce – to prohlašoval ředitel reklamního oddělení Synek. Ať děláte cokoliv,“píše Čapka.

Osobnost Tomáše Bati v románech sice zůstává v pozadí, ale je všudypřítomná, představuje hybnou sílu a klíčového činitele pro osudy postav. „Tak kluci nekecali, když říkali, že pan šéf chodí po fabrice a může se ti kdykoliv zjevit za zády. A že umí udělat na každém stroji, co jich ve fabrice je, a že hromadu z nich sám navrhl, nebo aspoň vylepšil. Říkával si, že jsou to jen takové povídačky. Ale teď vidí, že to asi bude pravda.“

U Andronikovy se k Baťovi dostáváme prostřednictvím dialogů hlavních postav, na jejichž základě konstruuje jeho obraz: „Taky hodně čte. Zajímají ho romány Uptona Sinclaira, ale vadí mu, že vždycky špatně skončí. Miluje Jacka Londona. Čte i Tolstého nebo Dostojevského, ale zároveň ho taková literatura rozčiluje. Chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu. Chtěl by literaturu napěchovanou praxí. Bušení kovadliny, vyhrnuté rukávy, pot a mozoly. A knihy za dvě padesát. Prostě by chtěl, aby literatura fungovala jako výroba bot.“

Mechanické loutky bez duše

Akcent na zprostředkované vyprávění odkazuje jednak ke způsobu, jak se generace Hany Andronikovy mohla setkat s informacemi o Baťovi, a zároveň vytváří dojem baťovské aury, k níž nelze snadno proniknout. Čapka svým románem konstruuje časovou koláž, střídá pohledy do třicátých let s devadesátými lety, jako by v jeho koncepci šlo o obnovení zpřetrhané kontinuity dějin. Tematizuje Baťovu školu práce a Baťovy mladé muže a ženy: „‚Tož ty sa chceš učit u Batě, v těch jeho nových školách…‘ Vyzní to, jako kdyby mu jeho jediný syn Tomáš právě oznámil, že se nechal naverbovat do války někam na druhý konec světa. (…) ‚Ano, otče. Nic by vás to nestálo, při učení každý pracuje v továrně a dostává plat. Mohl bych vám poslat i něco na přilepšenou – dají se tam prý už od začátku vydělávat pěkné peníze.‘ ,Baťa mně zebrál neenom prácu, ale zebere mňa aj syna,‘ povzdychne si pantáta.“

Andronikova i Čapka shodně vybírají některé osudové momenty, na nichž lze vystavět zvrat ve vyprávění nebo jeho vyústění. Fatální okamžik smrti v červenci 1932 v sobě nese moment překvapení, rány osudu, prvky, s nimiž lze nakládat efektivněji než vyprávět o pásové výrobě obuvi. Můžeme tak číst různými způsoby zpracovanou smrt Tomáše Bati. Andronikova píše: „Mlha je spolkla. Plný plyn, 1250 obrátek, 145 kilometrů v hodině na tachometru. Pár minut letu, pár minut řevu motoru, pár metrů vzdálený tovární komín jako neviditelný obr zkázy. Ohlušující rána, třesk a hrobové ticho. Chybělo pár minut do šesté. Dva lidé s přeraženou páteří. Byli mrtví v momentě, kdy se stroj znovu dotkl země. Továrník Tomáš Baťa. Srdce probodnuté vlastním žebrem.“V Čapkově románu šokem utichne i pracovní šum a dělníci, kteří ještě ráno před nehodou připomínají včely rojící se u česna úlu, se promění v bezduché loutky: „Zástupy se tiše trousily do továrny se sklopenými hlavami, a když se některý obličej zvedl, zračilo se v něm zděšení a zmatek. Občas někdo setřel slzu. Nejvíc mu utkvělo v hlavě to mrtvé, bezhlesé ticho. Ticho tisíců mlčících, pomalu se sunoucích lidí. Šoupání podrážek a občasné zakašlání nebo vzlyk. (…) V dílnách pracovaly smutné, zachmuřené postavy jako mechanické loutky bez duše. Přemýšlely, co bude zítra, za týden, za měsíc. Budou mít dál svou práci, výplatu, svůj domek? Bude existovat firma Baťa, když Tomáš Baťa už neexistuje?“

Neříkej, že to nejde

Odkazem na tento osudový zvrat končí i divadelní inscenace Petra Vacka Baťman (Divadlo Na Jezerce, premiéra 4. prosince 2024). Toto představení ilustruje, jak vypadá reakce na absenci baťovské myšlenky v české společnosti. Vychází z ne zcela uvěřitelného předpokladu, že dnes o Tomáši Baťovi téměř nikdo nic neví, a proto je třeba připomenout základní konstanty jeho příběhu a ozvláštnit je citacemi z jeho projevů, které byly vydány ve Zlíně Antonínem Cekotou. Znalcům Baťových podnikatelských myšlenek a jeho životní filosofie se právem může zdát, že celá inscenace zůstává jen na povrchu. Ocenit lze snad jen funkční přítomnost valašského nářečí v řeči některých postav, což je potřeba vyzdvihnout v kontextu dnešní obecné tendence k nivelizaci řeči. Například v seriá­lu České televize Místo zločinu Zlín (2025), jehož osmá epizoda přímo oživuje baťovskou topografii (k vraždě dojde na hrobě Tomáše Bati a celý zločin se s jeho odkazem, skoro hagiografickým, výrazně propojuje), se v řeči postav neobjeví žádný nářeční prvek.

Baťovský příběh se objevuje i v dalších divadelních inscenacích: Městské divadlo Zlín uvedlo hry Baťa Tomáš, živý (2016, režie Dodo Gombár) a Já, Baťa (2017, režie Peter Pavlac). V současné době se připravuje muzikál Klan Baťa, v jehož anotaci se slibuje odpověď na otázky, zda se dá v dnešní době žít podle Baťových zásad, nebo zda je rodinná tradice domovem či klecí. Signifikantní je především výběr motta, jímž Letní scéna Musea Kampa na chystanou kulturní událost láká: „Neříkej, že to nejde, řekni, že to neumíš.“

Zdá se, že Baťův příběh se do českého kulturního panteonu úspěšně vrátil, ale v podobě mýtu, s nímž si stále ještě nevíme moc rady. Ostatně sám Tomáš Baťa před lety napsal: „Dosavadní zkušenost nás učí, že je těžší přimět lidi k samostatnému myšlení než k poslušnosti.“

Autorka je bohemistka se zlínskými kořeny.