Vývoj americké hudebnice Laurel Halo není úplně běžný. V rané fázi své kariéry oscilovala mezi poměrně konvenčními deskami, jakou byl albový debut Quarantine z roku 2012, a nahrávkami, na kterých písňové struktury rozpouštěla do abstraktnějších elektronických kompozic. V aktuální tvorbě prozkoumává možnosti hudebního ztvárnění prostoru, což v důsledku znamená, že přístupnější polohy z její tvorby pozvolna mizí. Pokud poslední dvě alba – tedy letošní Midnight Zone a předchozí, tři roky starý Atlas – lze označit za „nahrávky prostoru“, neznamená to, že by šlo o nějaké komplikované, architektonické struktury. Prostor je zde spíše místem změny či relací unikavých energií, jasně vymezené kontury se rozpouštějí. Tato charakteristika není pouze mou interpretační projekcí. Midnight Zone je soundtrack ke stejnojmennému filmu francouzsko­-švýcarského umělce Juliana Charrièra, respektive k výstavě věnované povaze podmořského světa. Přestože je nahrávka koncepčně spojena s Charrièrovou vizuální prací, můžeme ji vnímat i jako samostatné dílo navazující na starší skladby, v nichž Halo zachycuje skutečnost, že i v tom nejklidnějším prostředí se vždy něco děje, byť by se jednalo jen o proměny atmosféry, šumů a jiných fenoménů, jež lze jen těžko uchopit. Nová kolekce má v sobě cosi temného. Jako by nás zaváděla do míst, kde se hroutí a rozpadají všechny známé zákony. Ambientní a dronové vlny jsou zde vlnami původních metafyzických energií.

Laurel Halo: Midnight Zone. LP, Awe 2026