Existence britské electroclashové formace Bassvictim je vratká jako melodie na jejím letošním EP, jehož název tvoří jen otazník. Navzdory kontroverzím i vzájemným osobním útokům však polsko­-anglická vokalistka Maria Manow a původem americký producent Ike Clateman zůstávají jedním z motorů současné londýnské alternativní scény. Jak ve zkratce popsat jejich produkci? Je to jako ocitnout se v roce 2002, kdy se zaplivané newyorské taneční kluby vracely k osmdesátkovému zvuku: synthpopem a new wave inspirované tracky byly plné syntezátorových melodií zahratelných jedním prstem, zatímco vokodéry se postaraly o robotický zpěv.

Y2K estetika

Název electroclash dal tomuto stylu Larry Tee, spoluzakladatel legendární brooklynské klubové akce Berliniamsburg. Electroclashoví producenti z počátku nového tisíciletí nenavazovali na rovnostářský přístup raveu a místo toho se zaměřovali na hru se stylizací popových hvězd. Hudební publicista Simon Reynolds v knize Energy Flash (1998) píše, že ztracená anarchistická identita raveové kultury a komercializace tanečních parties vedla k proměně chápání klubové kultury. Pro electroclashovou generaci už party nepředstavovala prostor, kde tančící lidé splynou v homogenní masu, ale spíše jeviště pro narcistní – případně ironickou – sebeprezentaci.

K renesanci electroclashe došlo okolo ro­­ku 2020, kdy generace Z prožívala boom Y2K estetiky. Velká festivalová pódia…