Florence Sinclair ve své hudbě mísí osobní vyznání s nostalgií, kterou využívá jako klíč k vytvoření možná nejaktuálnějšího zvuku britské scény. Ten zároveň obsahuje všemožné textové i hudební odkazy k popkultuře – mimo jiné zmixované kytarové sólo The ­Smiths v tracku Slow nebo znělku seriá­lu Skins ve stejnojmenné skladbě ze zatím posledního, loňského alba Departures, Wonders And Tears, na kterém Sinclair přesvědčivě vyjádřil svou uměleckou, ale i osobní identitu.

Spousta slz i let

Sinclair pochází z rodiny s karibskými kořeny usazené v Buckinghamshiru, ale část života prožil*a v severním Londýně, Brightonu a Kanadě. Časté stěhování zřejmě přispělo k pocitům odcizení a samoty. Únik představovala hudba, kterou Sinclair tvoří už od dvanácti let. Za debut se dá považovat ambientní album Gentle Decay z roku 2021, vlastní skladby ale pod jiným aliasem vydával*a už v dřívějších letech. Ani debut však nevyjadřoval to, co se snažil*a prostřednictvím hudby sdělit. „Zachycuje mou sebedestruktivní podobu. Ta muzika nedokázala vyjádřit mou osobnost a stála mě spoustu krve, potu, slz i let,“ komentuje to Sinclair v magazínu The Face.

Právě hledání identity se pro britské queer umělectvo stalo stěžejním tématem. Zatímco debut Gentle Decay tyto vody jen lehce prozkoumával, následující album It’s a Big Man Ting (2021) bylo přijato jako autentický coming­-of­-age příběh založený na experimentování se současným UK soundem a grimem. Ani tuto nahrávku ale Sinclair nepovažuje za ideální zvukové vyjádření svých pocitů. Sebejistě a zároveň bezprostředně působí až aktuál­ní album.

Zapomeň na mou tvář

„Sex formuje tělo, drogy zase mysl / Už jsem asi vážně za hranicí,“ rapuje Sinclair v písni Snow Bunny. „Ne, to vy jste ji překročili / Noc, blaženost, polibek, hanba, vztek / Zapomeň na mou tvář,“ vrací se v další sloce k přehodnocení pocitu viny za svou ztracenost ve světě. Zatímco na předchozích nahrávkách se vnitřní nejistota odrážela i v určité rozkolísanosti jejich formy, na Departures, Wonders And Tears funguje jako součást vyjádření a celé album sjednocuje. Zároveň se nové skladby vzdalují grimu a směřují k alternativnímu britskému hip hopu, jehož protagonisté se zaměřují na problematiku přistěhovalecké identity a aktivisticky upozorňují na sociální problémy současné Británie. Tato scéna je nejsilnější v Manchesteru, odkud pocházejí jména jako Rainy Miller, Iceboy Violet a především duo Space Afrika se svým přelomovým albem Honest Labour (2021).

Kromě toho zde existuje osobní propojení: Iceboy Violet a Florence Sinclair jsou dlouholetí přátelé, díky čemuž Sinclair hostuje v melancholické skladbě Black Gold, která z postkoloniální perspektivy tematizuje vztah přistěhovaleckého obyvatelstva k vlastním tělům, podobně jako to dělá básnířka a hudebnice Moor Mother (viz A2 č. 10/2024). „Slunce se třpytí na kůži / Černý porcelán / Tanec s přízračnými končetinami,“ rapuje ve zmíněné písni Sinclair.

Ačkoliv stěžejním tématem zůstává – a zřejmě nadlouho zůstane – hledání vlastní identity, tvůrčí průzkum křehkých oblastí queerness a blackness působí přesvědčivě a překvapivě lehce. Atraktivitu hudby, již Florence Sinclair v poslední době tvoří, ostatně potvrzují i pozitivní ohlasy z vystoupení na italském experimentálním festivalu Lost nebo na letošním chomutovském ročníku Trati, kde Sinclair v prostorách bývalé nádražní budovy předvedl*a enigmatickou, potemnělou show.

Autor je hudební a filmový publicista.