Výraz „glossa“ v řečtině označuje jazyk. Jmenuje se tak i přístav na ostrově Skopelos, kam jsem se letos vypravil. Pár dní uplyne jako voda a Glossa se mi s náznakem melancholie vzdaluje. Za chvíli už nevím: je tam, nebo není?

Vystoupím na Skiathu, ostrově zjizveném letištěm, které má časté spojení s Prahou, Vídní a Bratislavou, takže tu na každém rohu slyším češtinu, němčinu i slovenštinu. Ve snaze dostat se ostrovu trochu blíž a utéct od dovolenkového davu vstoupím do rodného domu Alexandra Papadiamantise (1851–1911). Papadiamantis je důležitou postavou novořeckého literárního kánonu. Nešikovně řečeno: řecká Božena Němcová s rysy Fjodora Michajloviče Dostojevského. V zachovalém interiéru není krom spisovatelovy smrtelné postele a QR kódů nic moc k vidění, začínám litovat pěti eur za vstupné.

Seběhnu po schodech a v bývalé spižírně si prohlížím alespoň skříně s Papadiamantisovými díly – včetně překladů. Oslovuje mě nápis Czech, ale ani po několika minutách žádnou knihu v češtině nenacházím. Postěžuji si kustodce a ta k mému překvapení začne z polic vytahovat jednu knihu za druhou. Kroutím hlavou a vysvětluji: „Ne, to je anglicky… Ne, to je srbsky, to je francouzsky, portugalsky…“ Umělá inteligence mi napoví, že česky vyšla jen novela Vražedkyně – příběh o ženě, která zabíjí novorozené holčičky, protože je chce uchránit před budoucím utrpením v patriarchální společnosti. Paní mezi různými překlady hledá ten český. Až na ulici mě dostihne její volání. Přibíhá s knihou, v níž je vlepený lísteček s nápisem „Tsechia“. „Ne,“ říkám a ukazuji na bibliografický údaj: „Tenerife. To je španělsky.“ Paní pokrčí rameny a zmizí v domě. Cestou si říkám, že jí tu Vražedkyni v antikvariátu seženu a pošlu. Jenže ouha, i já jsem se nechal napálit umělou inteligencí! Papadiamantis v češtině chybí.

Jakýpak tragický hrdina, ten Odysseus? Bloudil mezi ostrovy – co víc si přát? –, nakonec však měl svou Ithaku. My bloudíme mezi jazyky a nevíme, kam jdeme. A když už zavětříme vůni domova, ukáže se, že to byl klam.