Vnímání Radiohead provází paradox. „Niterné“ nahrávky této kapely se pro mnohé staly až posvátnými, ne vždy však bylo reflektováno, že nejde o výpověď jednotlivce. Ačkoli emoce, jež skladby evokovaly, byly intuitivně připisovány zpěvákovi Thomu Yorkeovi, vždy se jednalo o kolektivní tvorbu, z velké části založenou na studiovém experimentování celé sestavy. Úzkost spojovaná s písněmi Radiohead tak nikdy nebyla úzkostí frontmana skupiny, byť jeho pocity jejich výraz nepochybně utvářely. Proč to píšu? Když kritici a posluchači srovnávají letošní sólovou desku kytaristy Radiohead Eda O’Briena s Kid A, tedy nejtemnějším albem britské formace, mají v určitém ohledu pravdu. Blue Morpho svým zvukem kultovní nahrávku z roku 2000 skutečně evokuje – žádný z členů Radiohead ani kapela samotná se jí nikdy nepřiblížili víc. Což nám připomíná, že O’Brien se na přeměně, jíž kapela na přelomu milénia procházela, podílel vkladem, který stále není zcela doceněn. Přesto je přímočaré srovnávání obou alb krátkozraké. Zatímco klaustrofobický zvuk Kid A se ve své době stal manifestem tvůrčí svobody a radikální transformace, Blue Morpho koření v mnohem osobnějším kontextu: hudebník se zde prostřednictvím ověřených postupů vrací k vytěsněným traumatům z dětství. Nejde tedy o (temný) experiment, ale o introspekci (rovněž temnou). Vlastně by se dalo říct, že to, co jsme si roky projektovali do alb Radiohead, získalo svůj hudební výraz teprve nyní.

Ed O’Brien: Blue Morpho. LP, Transgressive 2026