Je tomu již rok, co jsem se veden starostí o svou tělesnou schránku a strachem ze smrti odhodlal vstoupit do světa fitness. Toto výročí, svědčící o konzistenci, jaké se mi v jiných aktivitách většinou nedostává, jsem si uvědomil při činnosti, jíž jsem dříve opovrhoval. Není nad to si tříkilometrovým během na pásu – s pohledem upřeným na nehybný bod, do zrcadla či na displej, který nabízí různá prostředí – pořádně rozproudit krev před zvedáním železa.

„Je péče o tělo levicová, nebo pravicová aktivita?“ projelo mi hlavou. Foucaultův třetí díl Dějin sexuality jsem četl už před dekádou a příliš jsem si toho z něj v paměti neuchoval, takže jsem se musel obejít bez analýzy antického a křesťanského diskursu péče o sebe. Když si to shrnu: běžím na pásu a připravuju se na budování svalové hmoty v anonymním korporátním fitcentru, kde zásadně nenavazuju žádný kontakt s ostatními, jsem disciplinovaný, pohánějí mě výzkumy o dlouhověkosti, obavy z předčasného úmrtí i dobrý pocit z nabývaného objemu. To vše svědčí spíš o pravicovém přístupu. Bylo by levicovější chodit na ribstoly do Sokola? Existují vůbec ještě tělocvičny naplněné smíchem a pospolitostí?

Vnitřní ideologickou bitvu po chvíli opouštím, nejde přece o vyhrocené protiklady. I levicově smýšlející člověk přece může věnovat pozornost jen svému tělu a nemusí se v každém kontextu chovat společensky. Péče o tělo je ve výsledku bohulibá činnost, která nás zásobuje dávkou hormonů a neurotransmiterů vyvolávajících závislost. I samotná fitnesscentra se koneckonců výrazně liší podle místa výskytu. Zatímco v maloměstském prostředí můžete častěji zažít šovinistické jednání, ale také se dozvědět, jaký měl kdo víkend, kdo koho přistihl při nevěře a podobně, v Praze potkáte spíš tiché (anebo telefonující) jedince se sluchátky na uších a odměřeným výrazem. Tak či onak, silové cvičení dle výzkumů prodlužuje život. Doufám, že se jim dá věřit.