V poslední části volné trilogie se francouzská spisovatelka Constance Debré zbavuje jména a rodinného dědictví i úcty k mrtvým. Umírání otce v ní spustí „materiální i niterné vyklízení“, jež vede k analytickému pozorování všech dalších odcházení, opouštění a situací, které člověku rvou srdce.

Ilustrace Martina Horáková
Poslední díl volné trilogie francouzské spisovatelky Constance Debré Jméno (Nom, 2022)se stejně jako její druhý díl Love Me Tender (2020, česky 2025) v českém kontextu těší úctyhodnému zájmu. Knihy za to do značné míry vděčí preciznímu překladu Petry Zikmundové, kterého se doufejme dočká i díl první, Play Boy (2018). Autorka svým radikálním přístupem ke vztahům k okolí i sobě samé boří zažité představy o ideálním životě – ať už kariérním, rodinném, či intimním. Útlá novela pálí mosty, provokuje způsobem, jakým tematizuje ztrátu otce a vyrovnávání se se smrtí, a téměř ponouká k revoluci. Za vší rezolutností a sebejistotou se však skrývá výrazně rafinovanější autorský záměr, který vychází z jednoduché otázky: z jaké pozice autofikční já vypráví a komu je tento manifest skutečně určen?
Chci, dělám, nebrečím
Jak napovídají již předchozí díly trilogie, v případě Debré se nám nedostane příběhů o navazování nových forem vztahů, o kterém queer texty jinak často vyprávějí. Takové psaní vzniká díky nedávnému rozmachu animal studies či vlivem feministických a queer teorií, jakou je například filosofie americké bioložky a feministky Donny Haraway skrývající se pod známou frází make kin, not babies. Autorka jako by záměrně zařadila zpátečku a místo progresivní more-than-human…Článek je přístupný předplatitelům*kám.