I

Sněží, vrací mě to do města,

Kde – jak zjišťuji, zatímco nazdařbůh

Procházím ulice, všechny stejně prázdné –

Bych byl šťastně mohl prožít jiné dětství.

Mezi vločkami zahlédnu průčelí,

V nichž je víc krásy než v čemkoli z tohoto světa.

Z nás všech jen Alberti a San Gallo

V San Biagiu, v nejnaléhavějším sále

Stvořeném lidskou rukou, se přiblížili

Téže dokonalosti a témuž nebytí.

Pozoruji tedy hladově

Ty objemy, které mi skrývá sníh.

Co hledám nejvíc v jeho těkavé

Bílé, jsou štíty, které se vidím pozvedat

K podobě vyššího stupně.

Jak protrhávají mlhu, je to jako by

Zdejší architekt, rukou zbavenou tíže,

V jediné kvetoucí linii dal život

Tvaru, který si od století k století

Žádala bolest nad naším zrozením ve hmotě.

II

A tam na vrcholu, nevím, je-li to ještě

Život, nebo čistá radost, co se tam rýsuje

Proti nebi, které už není v našem světě.

Ach stavitelé

Ne tak budovy jako obnovené naděje,

Jaké tajemství skrývají ty stěny,

Které se mi rozvírají vstříc? Co vidím

Podél zdí jsou prázdné výklenky,

Plné a vlasové tahy, odkud díky grácii

Číselných poměrů náhle vyprchává

Tíha narození v exilu,

Vnikl sem však sníh, vrství se,

Blížím se k jednomu z výklenků, tomu nejnižšímu,

Nechávám spadat trochu jeho světla

A je tu najednou louka z mých deseti let,

Bzučí včely,

Ty květiny, ty stíny, co mám v rukou,

Je to už blízkost medu, je to sníh?

III

Procházím tedy dál, až pod klenutí vrat.

Vločky sněhu víří, stírají

Hranici mezi světem venku a tím sálem

Tady, kde svítí lampy: ty samy ale

Jsou druh sněhu, váhající

Mezi nahoře a dole v panující tmě.

Jako bych se octl na druhém prahu.

A za ním tentýž šustot včel

V šumění sněhu. Co sdělovaly

Nesčetné včely léta,

Se teď zdá odrážet v nekonečnu lamp.

A mně se chce

Běžet, jako za včelích časů, běžet a tápat

Nohou po pružném míči, protože možná

Spím, a ve snu jdu cestami dětství.

IV

To, na co se dívám, je ale okoralý

Sníh, který sem byl přivát po dlaždicích

A hromadí se na úpatí sloupů

Napravo, nalevo i v přítmí dál přede mnou.

Nepochopitelně mám oči jen pro oblouk,

Který ta břečka kreslí na kámen.

Upínám myšlení k tomu, co nemá

Jméno ani smysl. Ach přátelé,

Alberti, Brunelleschi, San Gallo,

Palladio kynoucí z druhého břehu,

Nezrazuji vás, jenom postupuji.

Nejčistší zůstává tvar, jímž

Pronikla ustupující mlha,

Jediná růže je pošlapaný sníh.

Ze sbírky Začátek a konec sněhů (1991)

přeložil Petr Král.