V roce 2001 obletěla svět zpráva o zavraždění členky indického parlamentu Phoolan Déví. Tato žena, zvaná též královna banditů, měla neuvěřitelný osud. Od dětských let opakovaně znásilňovaná a mlácená chudá holčička, poté mstitelka, vůdkyně banditů, vězeňkyně, členka indického parlamentu (první žena v něm), oběť atentátu. Byla neobyčejně populární političkou a skončila tak, jak často končí ženy, které nejsou ochotny mlčet.

V rozpuštěných ženských vlasech je více svobody než v deklaraci lidských práv. Když přicházejí diváci do syrového prostoru NoD, v pološeru tam na ně čekají dívky v bílých šatech, sedící na patách zády do publika, rozmístěné pravidelně po prostoru. Mají rozpuštěné vlasy, lesklé bílé kruhy sukní jsou pravidelně rozložené kolem každé z nich – víly na leknínech. Sedí tak dlouho a mlčky, je to krásný pohled. – První věta, která pak zazní, je věta o potřebě důstojnosti pro každou lidskou bytost. Ta věta se v představení mnohokrát opakuje, jako by se její autorce nedostávalo slov, aby ji argumentačně rozvedla, anebo jako by si přála, abychom si opakováním tu větu osvojili jako mantru.

V představení Ivany Hessové vystupují výhradně mladé ženy. Důvod k tomu nemusíme hledat nijak obtížně. Život hlavní hrdinky je přímo ztělesněním tragiky ženského osudu a sesterská empatie u žen musí vznikat zcela přirozeně. Dokonce si snad ani nelze představit mužského tvůrce, který by se tématu tak těžkých křivd na ženě mohl ujmout bez pocitů hlubokého studu. – Vidíme ženy mezi sebou, ženy bez mužů, pohroužené v kontemplaci před zrcadly, v neveřejné, harémové atmosféře. Jsou tu dlouhé pasáže mlčení. Dívky se dívají dlouhými pohledy a tyto němé, vědoucí pohledy jsou jejich věty, odstavce a kapitoly. Představení pojednává o mlčení žen skrze osud ženy, která nemlčela. Na filmovém záznamu na zdi občas vidíme energickou, světu otevřenou a radostnou tvář hrdinky. Ani stín nějaké martyro­logie. A pod jejím obrazem utkvěle hledí tanečnice s mlčením jehňátek.

Forma představení, byť se inspirovalo hrdinčinou autobiografií a byť jsou v inscenaci použity úryvky z dokumentárního filmu, nevypráví, spíše jen evokuje a glosuje vzpomínky a výroky Phoolan. Nevyprodává ani ty nejdrastičtější možné momenty Phoolaniny biografie. Nešokuje. Neburcuje. Nevolá do zbraně. V tanečním zasnění vytváří cudně scénický hypertext k životu hrdinky. Ta se v divadelní metafoře rozdvojuje a roztrojuje, různé představitelky ztělesňují různé etapy jejího života, různé aspekty její osobnosti. Je tu dítě s copánky a obvazem na čele – a jeho hrůza a beznadějné útěky. Je tu klec na scéně s jednou Phoolan uvnitř a druhou vně, která zpovídá tu uvnitř jako reportérka. Je tu královna ve zlatých šatech a se zlatou maskou. Těsně před diváky tu hlučně dupe, zvoníc rolničkami na nohou, řada zmnožených Phoolan a přísahají pomstu.

Mstitelka s holí vraždí ve stínovém souboji svého mučitele. Je tu ritualizující „tanec“ navlékání korálků a „tanec“ omývání. Sladěné pohyby všedních úkonů, provedené dívkami zmnoženě a simultánně, působí magicky, snad silou zákonitosti vnitřní hudby, která je spojuje. Tyto malé soukromé rituály, zatančené gesticky na divadelní scéně, připomenou silně poetiku undergroundových divadel sedmdesátých let s jejich „dobrovolnou chudobou“ prostředků scénického vyjádření a upřednostněním tělesného výrazu. A také s jejich subverzivním společenským poselstvím. Kompozice představení má diskontinuitu hypertextu, je volně navěšena na ústřední postavu, na skákavou dramaturgii vzpomínek.

Tanec sám je mlčenlivé, a možná i proto především ženské umění. Dívky tančící v představení pasáže kathaku jsou disciplinovaným kontrastem k nezkrotné rebelce Phoolan, možná jsou zakleté… do tance a do mlčení.

Několik slov o tanci kathak pro nezasvěcené: je to severoindický „klasický“ tanec. Jelikož vznikl a vyvíjel se v muslimském regionu, nemá narativní prvky „klasických“ tanců jihoindických, což vynahrazuje ornamentální a precizní rytmikou dupů – vede jimi dia­log s hudebníky. (Celé muslimské umění, jak je známo, řeší tabuizované sféry výrazu složitou ornamentikou.) Dupy, zvonění rolničkových náramků na nohou, bleskurychlé otáčky a ambivalentní jemné pohledy a úsměvy ve směru diváků přes konečky prstů protažené paže. Pohyby jsou uspořádané, ustálené, a – jakkoli temperamentní a fyzicky náročné – ceremoniální. Jsou příjemné na pohled, ale je v nich nesnadno číst mezi řádky. Zvoní a… mlčí. Tančí se pohyby a pohledy, ústa jsou němá, rusalčí, tabuizovaná. Můžeme se tudíž na kathak dívat jako na výsledek bruslení žen mezi různými tabu – náboženskými, estetickými, tabu pohlaví…

Atmosféricky nabitý prostor NoD (No Dimension) pražského klubu Roxy uvádí pravidelně, informovaně a promyšleně divadelní a taneční představení z takzvané alternativní scény. Syrové prostředí má svůj under­groundový půvab a jeho rámec často dokáže dotvořit sdělení třeba jen naznačené. Chodí sem převážně mladí lidé nezasažení příliš „buržoazní“ estetikou repertoárových divadel. Aniž bych chtěla přeceňovat jejich vlastní estetický názor – jsou poměrně neinformovaní –, je třeba říci, že to nejsou snobi a projevují citlivost a sociální otevřenost světu. Což vlastně není špatný materiál na dobré diváky. Vypadají, že by poselství Phoolan Déví a Ivany Hessové mohli zdravě vstřebat.

Autorka je taneční publicistka.