Motýlek

Papillon

Režie Franklin J. Schaffner, 1973, 150 min.

Vězeňská dramata v divácích vyvolávají tendence sympatizovat s trestanci – zloději, vrahy – tedy s postavami, k nimž by v jiném filmovém žánru cítil opovržení či nenávist. Případ Motýlka není jiný. O minulosti hlavní postavy (Steve McQueen) se tu mnoho nedovíme. Neřeší se zde, nakolik krutý byl on v minulosti, ale nakolik je k němu krutá přítomnost. Henri se se svým odsouzením na doživotí a následnou deportaci do věznice na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně nehodlal smířit. Naváže přátelství s dalším odsouzeným (Dustin Hoffman) a pokouší se z ostrovů uprchnout. Schaffner vypráví příběh o neskonalé touze po svobodě poměrně ukázněným filmařským jazykem. Se střihem i kamerou pracuje velmi nenásilně. Výjimkou je jen scéna, kdy se „Motýlek“ ocitá mezi životem a smrtí, to využívá neobvyklých úhlů snímání a rozostření. Hlavní slovo přenechává dvojici McQueen a Hoffman, kteří jako by léta ve vězení
skutečně v průběhu natáčení zažili. Jako bonus obsahuje DVD dobový dokument z natáčení, na němž je nejcennější přítomnost skutečného Henriho Charrièra – „Motýlka“. Film vznikl podle jeho autobiografické knihy a je syrovější než vězeňská dramata Franka Darabonta (Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank), spojuje jej s nimi ale poklidné tempo vyprávění a mocná síla naděje.

Lukáš Gregor

Tycoon City: New York

Atari 2006

PC

SimCity zaznamenalo prakticky v jakékoliv inkarnaci masový úspěch – lidé si postavili město, starali se o jeho sociální a ekonomické blaho a pozorovali, jak jim civilizace roste pod rukama. Tycoon City: New York vás obdobně posadí do pozice starosty zodpovědného za rozvoj městských čtvrtí, ale na rozdíl od SimCity můžete pozorovat cvrkot v ulicích z maximálního možného přiblížení. Lidé chodí do obchodů, do práce, povídají si a mají vlastní názor na směr, kterým by se mělo město pohnout. Podobných simulátorů je v poslední době jako šafránu – jejich početně omezená cílová skupina nezajišťuje stejnou prodejnost jako například u akčních stříleček, které jsou v podstatě dobré pro každého. Proto v Tycoon City existuje neobvyklý (pro žánr) příběh. Postupně dostanete pod ruku několik městských čtvrtí s cílem zlepšit jejich životní podmínky. Odposloucháváním rozhovorů jednotlivých virtuálních obyvatel vám bude řečeno, co je potřeba udělat,
a jakmile se podaří čtvrť zkultivovat, přesunete se do jiné. Název New York není použit pro nic a za nic. Zatímco normální budovy mohou stát kdekoliv, slavné monumenty musí být umístěny na správné lokaci tak, aby vznikl známý mrakodrapový horizont New Yorku. A co bude stát na místě sestřelených Dvojčat? Nechte se překvapit. Tycoon City: New York rozhodně stojí za několik dní hraní.

Lukáš Dobrovský

Iva Bittová & Javas

The Party

Indies 2005

Iva Bittová je jednou z mála českých osobností se světovým renomé v oblasti avantgardní hudby. V poslední době se však zdá, že její hudební invence začíná vysychat a její nápady matnět. Zaběhlost a jistotu svého širokého hudebního záběru, rozpínajícího se mezi rockem, vážnou a lidovou hudbou, začíná obohacovat o podněty z jiných hudebních oblastí. To by bylo jistě chvályhodné, ale výsledky jsou spíše rozporuplné: po mýdlové bublině jménem Elida, natočené s jinak velice kvalitním newyorským avantgardním ansámblem Bang On A Can, přichází Bittová s exkursem do taneční elektronické hudby. Aktuálním albem The Party se tak dostala na úplné dno svých tvůrčích schopností – sestoupila na úroveň maloměstských diskoték. To je z velké části dílem jejího „spoluhráče“ Javase, který má na svědomí naprosto banální hudební složku, již tvoří houseové remixy. Absenci invenčních momentů nevylepší ani občasná snaha Bittové o „experimentálnější“
vokální linky a decentní přizvukování tupému a jednotvárnému tanečnímu beatu. Ačkoliv má Iva Bittová stále právo na přídomek „progresivní“, je načase si uvědomit, že progresivní může být i paralýza. Desku The Party však můžeme brát i jako příslib do budoucna; doufejme, že horší album už Bittová vydat nemůže.

Karel Kouba

Vitalic

Ok Cowboy

Pias 2005

Skupinu Vitalic tvoří jediný člen, francouzský multiinstrumentalista a programátor Pascal Arbez. Po singlech Poney (2001) a Fanfares (2004) v loňském roce vydal desku Ok Cowboy, na které kromě nich najdeme několik nových skladeb. Hudba Vitaliku asi nejvíc připomíná tvorbu Arbezova krajana Laurenta Garniera. Jde o hravé techno, které lehce klouže po popové vlně. Arbez na desce pracuje s mnoha žánry, jako je techno, elektronická hudba 70. a 80. let nebo hudba klasická, a upravuje je do nové podoby. Hned v úvodní Polkamatic využívá zvuk elektronických varhan, na který se postupně nabalují tóny elektronických kláves a beaty. Kromě vršení Arbez ve skladbě pracuje se zpomalováním a zrychlováním rytmu, takže vzniká až chaotická směs zvuků, které do sebe ale skvěle zapadají. Postupná gradace a košatění jsou patrné i v dalších písních, jako ušitých pro DJské vystoupení. Poney part 1 zvukově vrcholí zhruba ve své polovině, kde se
však opět ztiší, přidá se zastřený, elektronikou prohnaný hlas a poté skladba utichá. Hitové ambice neskrývá singl My friend Dario, vykrádající a zároveň parodující disco a rock 80. let. The Past je zase veselou poctou skupině Daft Pank. Paradoxně jednou z nejzábavnějších písní je No Fun, která mi připomněla rané Revolting Cocks v disco podobě. Album francouzského kovboje je plné hudebních nápadů a patří k tomu nejlepšímu, co v taneční hudbě loňský rok vzniklo.

Jiří G. Růžička

John Williams

Memoirs of a Geisha – OST

Sony Classical 2005

Výpravná filmová adaptace románu Arthura Goldena Memoirs of a Geisha se u nás s úspěchem promítá pod zjednodušeným názvem Gejša. Melodramatický příběh, poodhalující tajemný a pověstmi i nedorozuměními opředený svět japonských gejš, má několik předností: vedle kamery, výpravy a kostýmů je to především hudba. Složil ji dvorní skladatel Stevena Spielberga (producent filmu) John Williams, držitel pěti Oscarů (mj. Čelisti, E. T. a Schindlerův seznam). Melodická, ale především instrumentačně bohatá a nápaditá hudba nejen výborně doprovází místy poněkud akademicky chladný film, ale dá se opakovaně poslouchat a nemusí sloužit výhradně jako jeho připomínka. Je přitažlivá svou exotičností a navíc tu můžeme slyšet japonské nástroje koto a šakuhači. Výraznou dominantou nahrávky jsou sólové party pro violoncello a housle v podání dvou špičkových světových sólistů: na cello hraje Yo-Yo Ma, který již s Williamsem spolupracoval na hudbě
k filmu Sedm let v Tibetu, na housle Itzhak Perlman, který se zase podílel na Schindlerově seznamu. Jejich hra zaujme nejen ty, které bavil tento snímek, ale i ctitele klasické hudby.

Milan Valden

Remember Shakti

Saturday Night in Bombay

Universal 2001

John McLaughlin, kytarista s brilantní technikou a muzikalitou, žák indického gurua Sri Chinmoye a spoluhráč například Milese Davise, se roku 1975 spojil s několika indickými hudebníky a vznikla formace s názvem Shakti. Během svého tříletého působení vydala tři desky, na nichž je tradiční indická hudba fúzována s McLaughlinovým jazzovým západním přístupem. Album Saturday Night in Bombay je třetí inkarnací této kapely. Z původní sestavy zbyl jen McLaughlin a perkusionista Zakir Hussain, housle L. Shankara nahradila mandolína U. Shrinivase. Mikrostádo perkusistů doplnil V. Selvaganesh a dalších devět hudebníků. Deska obsahuje čtyři kompozice, přičemž hned v první se posluchači dostane všech atributů, pro které jsou Shakti tak cenění. Vrcholná muzikalita „odjinud“ s podmanivým vokálem, precizní rytmické vzorce, sestavené podle Evropanovi neznámé přísné logiky. Za každým postupem si lze představit mantru, spiritualita skrz desku
přímo dýchá. Více než dvacetiminutová skladba Shringar pomalu graduje a její struktura asociuje jazzová i klasická hudební díla. Po instrumentálním opusu je čas na vokálnější Giriraj Sudha a desku završuje rytmus oslavující Bell´Alla. Energicky intenzivní atmosféru ještě podtrhuje fakt, že se jedná o živý záznam. Kdyby tato pestrá a hluboká deska hrála ve většině čajoven, možná by neortodoxní jazzoví fandové přestali chodit do hospod…

Jan Červenka