Typické rozhlasové vysílání – mnoho takových bylo uchováno ve Washingtonu – začíná hudební „vycpávkou“, po níž hlasatelka jednotvárným pečlivě artikulujícím hlasem odříká identifikaci stanice, nejprve italsky, pak anglicky: „Dobrý večer. Posloucháte italský rozhlas, zvláštní vysílání pro západ Spojených států a Kanady, oblast Tichomoří, Nový Zéland a Austrálii. Večerní program zahajujeme příspěvkem Ezry Pounda, nazvaným ,Když je pozdě‘.“

Nastane krátká odmlka, než technik nasadí cívku s Ezrovým příspěvkem; načež se ozve mocný výkřik: „VOLÁ EVROPA! TADY EZRA POUND!“

Hlas se v úvodních poznámkách sníží do přátelské žoviálně protahované řeči (svá „rrrr“ převaluje Ezra se směšným důrazem)… „Hrrrrome, povím vám dvě věci. Kdybyste nebyli takoví trrrroubové, slyšeli byste mě, a Célina v tomhle směrrrru už dávno! Někteří z vás by přemýšleli o tom, co tenhle dobrrrrý člověk, L.-F. Céline, a ten, kdo k vám teď mluví, začali říkat už dáááávno (protahuje samohlásky jako v Texasu).

Já jsem začal už dávno před Célinem, tak dávno, jak to šlo, řekl bych, že Céline je o patnáct dvacet let mladší než já, ledaže začal jako mladý léčit coby doktor na pařížských předměstích a k psaní se dostal, až když vyřídil pacienty.

Na jednom místě Céline říká, že mu lidi nerozumějí, nebo ho chápou špatně… Přeložím to z originálu…“ Přichází na řadu dlouhá citace ze Célina o tom, jak jeho pacienti opakovaně nejsou schopni dodržovat, co jim nařídí a předepíše – tím má posluchač získat obrázek o tom, kdo zhruba Céline je.

„Spojeným státům,“ pokračuje konečně Pound, „bude trvat dobrých dvacet let a možná víc, než se dostanou tam, kde byl Céline před deseti lety. Pozdě? S křížkem po funuse? Já nejsem budík, abych Americe, která neposlouchá, vykládal o každé prvotině nového evropského autora, zvlášť když jsem podobné věci říkal dřív, než řečený autor pronikl do tisku.

Céline píše s jasností Remyho de Gourmont. Je to obrrrrovský sssspisovatel. Hledání rrrreality vede lidi různých ras k podobným osobním objevům. To je vlastně základ vědy, kterou se rrrrelativita pokouší zničit.

Céline popírá, že by existovala nějaká fundamentální a nezvrrrratná zášť mezi Frrrrancouzi a Gerrrrmány, k Tomu jsem já došel po čtyřech letech v Paříži. Odtamtud samozřejmě pramení páně Reeuuuse-vel-to-vo od-hod-lá-ní vyhladovět Francouze v neobsazené části Francie…“

Pound v tomto duchu pokračuje dalších pět nebo šest minut, osciluje mezi předpokládanou Rooseveltovou touhou zatáhnout USA do války kvůli vlastním bezohledným cílům, a moudrostí Célinovou (…) A přichází rozuzlení:

„Možná americký student časem obrátí a bude číst mě nebo Célina nebo nějakého jiného z živých autorů… Je čas číst Célina pro tu pros­tou pravdu… Možná s tím začnete malinko pozdě“… „Tady Ezra Pound.“

K mikrofonu se vrátí hlasatelka se svým jednotvárným, jakoby znuděným hlasem: „Vyslechli jste příspěvek Ezry Pounda nazvaný ,Když je pozdě‘. Posloucháte italský rozhlas. V našem hudebním vysílání dnes večer uvedeme koncert zábavné hudby…“

Z knihy Humphreyho Carpentera A Serious Character (1988) a s přihlédnutím k edici „Ezra Pound Speaking“, Radio Speeches of World War II vybrala a přeložila Anna Kareninová.