Píše-li se v českých denících o výtvarném umění, nebývá to vždy v souvislosti s jeho vystavováním. Velký prostor je tradičně věnován i informacím o rekordních prodejích, nebo naopak krádežím cenných uměleckých děl. V těchto zprávách hraje zásadní roli vyčíslitelnost hodnoty díla prostřednictvím finanční částky. Pravidelně bývá přiložen i výčet aukčních výsledků z poslední doby, jakýsi žebříček „nejdražších“ obrazů. Má vůbec cenu namítat, že nejde o díla nejdražší, ale pouze díla nejdráže prodaná? Tento rozdíl by v ekonomické rubrice jistě pochopili, podobné zprávy se ale vytrvale objevují na ploše kulturních rubrik. Vedle informace o cenách v nich bývá tolik nedbalostí nebo i výmyslů, že musíme pochybovat o kompetentnosti odpovědných redaktorů.

Nejinak tomu bylo i v případě „nového nejdražšího obrazu světa“, Pollockovy malby z názvem Číslo 5 z roku 1948. Svého majitele změnil 1. listopadu 2006, o den později se zpráva dostala do světových agentur a 3. listopadu dorazila i do českých novin a informačních serverů. Již reprodukování Pollockova obrazu se neobešlo bez potíží. Na www.lidovky.cz je text o prodeji malby o rozměrech 240 x 120 cm doplněn fotografií, na které si dvě děti prohlížejí nespecifikovanou Pollockovu studii na papíře, jež může mít rozměry 40 x 20 cm. Grafik serveru iDNES sice použil správný obrázek, ořízl ho ale tak, že na něm dobrá třetina obrazu chybí. (Udělal by něco podobného i s Leonardem?) V tištěných Lidových novinách z 3. listopadu problém vyřešili tak, že otiskli jen mikroskopický detail malby. Potíže činí i umělcovo jméno. Server aktuálně.cz v popisku k obrazu uvedl autora jako Jacksona Pollacka. Podobně zapracovala
automatická oprava pravopisu i na serveru iDNES, který práva k reprodukci umělcova díla připisuje Pollack-Krasner Foundation. V Lidových novinách v Pollockově jméně nechybují, ale zato z Jaspera Johnse udělali Jaspera Jahnse.

K ještě smutnějším přešlapům dochází, pokoušejí-li se redaktoři vyrovnat s umělcovou technikou nebo s jeho záměry. Podle Lidových novin Pollocka k jeho drippingovým obrazům inspirovaly kresby na podlaze ateliéru, vznikající barvou skapávající z jeho štětců. Jak prosté, logické a úplně vymyšlené! Podle notoricky známé legendy Pollock na výtku malíře Hanse Hoffmanna, že nemaluje dostatečně podle přírody, odpověděl: „Já jsem příroda.“ Vladimíra Šumberová na iDNES přitvrdila a Pollockovy umělecké ambice neváhala popsat jako snahu „dostat se do transu jako šaman a projevit zvíře v sobě“.

Myslím, že všechny tyto nepřesnosti nejde vysvětlit jen tlakem uzávěrek a nedostatkem informací. Daleko spíš je Jackson Pollock novinářům úplně ukradený. O tom, že by redaktoři měli věnovat více prostoru vysvětlení podstaty jeho obrazů, svědčí i úroveň internetové debaty k daným článkům. Jejich účastníci nepřekvapivě považují Pollocka za „ožralého malíře pokojů“ a jeho dílo za výtvory „nějakého šimpanze nebo dvouletého dítěte“. A jak by ne, když je v článku Vladimíry Šumberové hned v první větě charakterizován jako „výstřední“ a místo pokusu o vysvětlení, proč je jeho tvorba pro umění dvacátého století tolik důležitá, se dozvíme, že byl „schizofrenní sukničkář“ a „agresivní surovec“. To jistě není důvodem, proč se dnes jeho obrazy prodávají za desítky milionů dolarů.