Studii o fejetonistovi, ale též básníkovi, dramatikovi a divadelním kritikovi Karlu Horkém (1879–1965) publikovala v 38. svazku sborníku Literární archiv (2006) Milena Nyklová.

Ve své nové rubrice v Literárních novinách, věnované přehlíženým osobnostem české literatury, dal Ludvík Vaculík v čísle 10/2007 prostor Karlu Dvořáčkovi (1911–1945, k nevydanému Dvořáčkovu románu Mrtvá řeka napsal Vaculík kdysi předmluvu) a v č. 14/2007 Bartoši Vlčkovi (1897–1926).

Portrét autora Honzíkovy cesty (1954) a O letadélku Káněti (1957) Bohumila Říhy, od jehož narození uplynulo 22. 2. sto let, publikovala v Mladé frontě Dnes Alice Horáčková. – V Obrysu/Kmenu č. 8/2007 se z obdivu k B. Říhovi vyznal Michal Černík.

Pamětní desku v tvaru obálky časopisu Svědectví, odhalenou v Paříži v ulici Croix des Petits Champs v roce nedožitých devadesátin Pavla Tigrida, přiblížil čtenářům Týdnu č. 16/2007 Ilja Kuneš.

Spolupráci s Ludvíkem Aškenazym, Milanem Uhdem, Jaromírem Ptáčkem, Ivanem Vyskočilem či Pavlem Kohoutem zdůraznil Jan Vedral v Týdeníku Rozhlas č. 15/2007 v nekrologu rozhlasového režiséra Jiřího Horčičky, který zemřel v den svých 80. narozenin 27. 3. 2007.

Rozhovor s Janem Vladislavem připravil pro Tvar č. 7/2007 Michal Jareš.

V témže Tvaru recenzoval Aleš Haman výbor z dopisů Josefa Jedličky Milý pane Wilde (Torst 2006).

Portrét Jedličkova přítele Ivana Diviše coby čtenáře podal v Českém jazyku a literatuře č. 3 (2007) Petr Poslední.

Nekrolog Egona Bondyho (20. 1. 1930– 9. 4. 2007) začal Ivo Vodseďálek v Lidových novinách 12. 4. t. r. raně poválečnou vzpomínkou na společnou návštěvu baru Pygmalion v paláci Fenix, kde vyhrávala skupina Rytmus 47. „Byl to skutečný jazz, který jsme dosud znali jen z gramofonových desek.“

Tématu jazzu v díle Josefa Škvoreckého se dotkl hudebník a literát Jan Štolba v druhé části dvoudílného rozhovoru, který s ním pro Uni č. 3–4/2007 připravil Radim Kopáč.

Knižní rozhovor Jaroslava Riedla s Jiřím Černým Kritik bez konzervatoře (Galén 2006) recenzoval v Divadelních novinách č. 7/2007 Jan Kolář. – V dubnovém Rocku & Popu, časopisu, jehož byl Jiří Černý prvním šéfredaktorem, charakterizoval Leoš Kofroň Černého jako „někoho, kdo se za nic a za nikoho neschovává a nebojí se zaujmout vyhraněné stanovisko či vyslovit jasný, argumenty podepřený názor“.

Slovníkové heslo hudebního publicisty Vojtěcha Lindaura (* 12. 9. 1957, Plzeň) najdeme v Literární encyklopedii Salonu č. 512, přílohy Práva z 29. 3. 2007.

František Knopp

Polsko

Velkým nakladatelským řadám zaměřeným na národní kultury nebo literatury jednotlivých jazyků zřejmě nový kapitalismus ani v Polsku nepřeje. Dávno zanikla Biblioteka Pisarzy Czeskich i Słowackich, kterou po desetiletí vedlo katovické nakladatelství Śląsk. V ní vyšla velká řada důležitých titulů českých i slovenských. Výběr býval sice někdy ovlivněn i požadavky řekněme družebními, ale i tak: jako husarský kousek se připomíná třeba vydání Zbabělců Josefa Škvoreckého, tehdy již exulanta, ještě v roce 1970! Román sice už nesměl být propagován a recenzován, ale vyšel; pro nejednoho Poláka zprostředkoval setkání s naší literaturou přímo iniciační. V devadesátých letech přinesla plody Edice Visegrád, plánovaná v několika zemích zároveň, třebaže z velkoleposti původních záměrů nezbylo mnoho. Hlavně péčí maďarsko-slovenského nakladatelství Kalligram se však i k českému čtenáři dostalo něco z esejistiky
a publicistiky Adama Michnika či z prozaické tvorby Tadeusze Konwického. Byly i pokusy skromnější, třeba Biblioteka Poezji Czeskiej, vedená bohemistou a překladatelem Leszkem Engelkingem. Měla to být řada neskrývaně privátní, bez nároků na kanonickou reprezentativnost (snad proto v ní mohl vyjít nejen výbor z poezie Egona Bondyho či Václava Hraběte, ale i knížka pisatele těchto řádků, básníka spíše neznámého). Bohužel také zanikla. Neznamená to naštěstí, že by zájem o českou literaturu v Polsku ochaboval. Věnují se jí známá nakladatelství, mezi něž patří i tradiční krakovské Wydawnictwo Literackie, i novější firmy jako Wydawnictwo Czarne nebo Krasnogruda, sídlící mimo velká centra. Zřejmě nejambicióznějším pokusem o soustavnější vydávání české literatury je řada Literatura czeska vratislavského (pro mladší bohužel: wrocławského) nakladatelství Atut. Zatím v ní vyšla roku 2005 „antologie mladší české poezie posledních let“ Gdyby wiersze
miały drzwi (Kdyby básně měly dveře) s jedenácti básníky, mj. Jáchymem Topolem, Pavlem Kolmačkou, J. H. Krchovským, Petrem Motýlem, Pavlem Petrem či Vítem Kremličkou; někteří už své polské překlady měli, jiní dosud ne. Loni následovala antologie Příběhy obyčejného šílenství (Opowieści o zwyczajnym szaleństwie. Antologia najnowszej dramaturgii czeskiej), zahrnující osm dramatických textů mj. Pavla Kohouta, Petra Zelenky, Alice Nellis a Davida Drábka. Výbor, pokud jde o generační příslušnost i poetiku, tedy velmi široký. Ale to není všechno. Další dvě knihy se objevily nedávno. Jednou z nich je výbor z celoživotního básnického díla Vratislava Effenbergera Polowanie na czarnego rekina. Polský Lov na černého žraloka byl sestaven na základě výboru z exilové Poezie mimo domov a rozšířen o další texty. Po autorovi sáhli zřejmě polští vydavatelé také kvůli skutečnosti, která Poláky překvapuje: totiž silnému postavení surrealismu v české kultuře. „Polák bude
překvapen i Effenbergerovým sepětím se surrealismem, které podle jeho názoru může být po druhé světové válce pouze čímsi epigonským, vyčpělým a okrajovým. (…) Tohle překvapení ovšem vyplývá prostě z docela jiného postavení, jaké surrealismus na rozdíl od Polska zaujímá v české kultuře, z postavení velice exponovaného, umožňujícího široké a silné vyzařování, ba co víc – neobyčejně trvalého,“ píše v doslovu již zmíněný Leszek Engelking. Nejnovějším titulem edice je dvousetstránkový výbor z básnického díla Violy Fischerové Babia godzina (nazvaný podle sbírky Babí hodina), který připravila Dorota Dobrewová a doslovem opatřil Jaroslav Med. Výbor a zejména překlady by si zasloužily při jiné příležitosti bedlivější pozornost, zde však aspoň ještě zaznamenejme s obdivem, že edice kolem sebe dokázala shromáždit polské bohemisty z různých středisek, zasloužilé příslušníky starších generací, jako je Marian Grześczak, i znalce naší kultury docela mladé,
jako je Dariusz Tkaczewski, ale i mladé české odborníky, třeba Dalibora Dobiáše. Jmenovat všechny, kteří se na ní podílejí, zde nelze; byl by to dlouhý seznam. Popřejme tedy edici Literatura czeska i nakladatelství Atut vytrvalost, koneckonců i ve vlastním zájmu. A doceňme podporu našeho ministerstva kultury, které se správným knihám na správném místě dostalo.

Václav Burian