Při pohledu na Rozvojové cíle tisíciletí je jasné, že jedinými arabskými státy, které budou schopné jich dosáhnout ve stanovených termínech, budou členské země Rady spolupráce arabských států v Zálivu (tvořené Bahrajnem, Kuvajtem, Katarem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty). Právě tyto státy se totiž vydaly opačnou cestou než zbytek arabského světa a podle zprávy Ekonomické a sociální rady pro západní Asii (ESCWA) mají státy s vysokými příjmy (tedy členové Rady) blízko k dosažení cílů stanovených Organizací spojených národů.

Primárních Rozvojových cílů je celkem šest, budeme se ale zabývat jen článkem druhým (dosažení všeobecného základního vzdělání), třetím (podporou rovnosti pohlaví) a pátým (zdravé mateřství).

Co se týče druhého cíle, došlo v zemích sdružených v Radě v letech 1990–2002 ke stejnému, tj. osmiprocentnímu zvýšení počtu dětí zapsaných na základní školy. Míra gramotnosti mezi arabskou mládeží zde dosahuje 94 procent a je tak nejvyšší z celého regionu.

V oblasti podpory rovnosti pohlaví a příležitostí pro ženy, která tvoří třetí cíl, se u zemí Rady uvádí vysoký GPI (Index rovnosti pohlaví), a to jak v primárním, tak i v sekundárním vzdělávacím sektoru. Podle posledních dat ESCWA se GPI zvýšil mezi lety 1990 a 2002 na prvním stupni z 0,89 na 0,97, na druhém potom z 0,85 na 0,94. Státy Rady jsou navíc jediné v arabském světě, v nichž na univerzitách studuje větší počet žen než mužů, s GPI dosahujícím úrovně 1,63.

Pozice žen v pracovní a ekonomicko-politické oblasti se tedy zlepšuje. S politikou je to horší. V roce 2007 měly ženy parlamentní zastoupení pouze v Bahrajnu, Ománu a Spojených arabských emirátech. V žádné z těchto zemí ovšem není zaveden formální zákaz vstupu žen do politického života ani se o tuto otázku nevedou spory, na rozdíl například od Kuvajtu nebo Saúdské Arábie.

Členským státům Rady se podařilo udržet si pozitivní trend, započatý v sedmdesátých letech, i ve snižování mateřské úmrtnosti, která představuje pátý z cílů. Úroveň úmrtnosti je v těchto zemích nejnižší v celém arabském světě a zcela srovnatelná s „vyspělými“ zeměmi (ESCWA 2005).

Z výše zmíněných statistik vyplývají dva závěry. Za prvé, že členové Rady v průběhu posledních dekád investovali státní peníze do nejcennějšího zdroje – do svých občanů, včetně žen. Za druhé pak, že většina žen v oblasti se postupně zbavila role vyživovatelek a pečovatelek a transformovala se ve zcela zásadní součást pracovní síly. To je zjevné například z volby žen do představenstva obchodní komory města Džidda z roku 2005. V poslední době se ženy z oblasti Rady aktivně účastní politického života ve svých zemích, což dokládá mimo jiné boj kuvajtských žen za právo stát se kandidátkami v loňských parlamentních volbách.

Některé ženy se však již dostaly do významného společenského či politického postavení. Patří mezi ně manželka vládce Kataru šejka Mouza bint Násir Al-Misnad a současná předsedkyně Valného shromáždění OSN šejka Haja Al Chalifa z Bahrajnu. Obě náleží ke generaci narozené ještě před vznikem současného moderního arabského státu v raných sedmdesátých letech. Díky tomu mohou posloužit k dokreslení pokroku, jehož dosáhly ženy ze zemí Rady během doby jediného lidského života.

Stoupenec machiavelismu by mohl říci, že by si Katar nejspíš nevydobyl své prominentní postavení na poli regionální i mezinárodní ekonomiky a politiky, kdyby jeho současný vůdce šejk Hamad bin Khalifa al Thani nesesadil svého otce v nekrvavém převratu v roce 1995. Díky tomu se šejka Mouza bint Násir Al-Misnad stala první ženou hlavy státu v oblasti, která se účastnila státních a společenských akcí a vystupovala veřejně i v médiích.

Šejka Mouza v Kataru také stála u základu tzv. Doha Debates, které jsou „veřejným fórem pro dialog a svobodu vyjadřování“ (Doha Debates Online). Veřejné debaty uváděné moderátorem Timem Sebastianem, známým z pořadu BBC Hard Talk, jsou celosvětově přístupné na internetu a věnují se řadě otázek spojených s arabským světem. Na mezinárodním poli působí šejka Mouza jako jedna z volených členů Výboru pro dětská práva OSN a v roce 2003 se stala zvláštní zmocněnkyní UNESCO pro základní a vyšší vazdělávání.

V roce 2006 byla jako první žena arabského původu jmenována předsedkyní Valného shromáždění OSN šejka Haja Al Chalifa z Bahrajnu. Před svým jmenováním využívala v boji za práva žen ve své zemi právnické erudice, kterou získala na univerzitách v Kuvajtu, v egyptské Alexandrii a Ain Shamsu a na pařížské Sorbonně. Působila také ve vysokých pozicích v několika bahrajnských, ale i arabských právních organizacích. Kromě toho je členkou Mezinárodního arbitrážního tribunálu při Mezinárodní obchodní komoře.

Pozice na národním i mezinárodním poli získala oběma ženám respekt jejich spoluobčanů, a co je ještě důležitější, jejich osobní podpora a angažovanost v národních i mezinárodních organizacích je inspirací dalším ženám z regionu.

Autorka je odbornice na problematiku Středního východu.

Přeložila Dina Podzimková.