Trapist

Mniši řádu trapistů zachovávají mlčenlivost, „neboť ticho vytváří prostor pro vnímání Boha“. Trio Trapist má ovšem blízko nejen k tiché hudbě redukcionismu, ale také k postrockovým plochám, improvizovanému ambientu, folku dekonstruovanému elektronikou, abstraktnímu drum´n´bassu. Je to tišší projekt Martina Brandlmayra (bicí), muže, který fascinuje elektronickou scénu od Sónaru po Sperm svým postrockovým triem Radian. Brandlmayrovy metličky umějí přirozeně přecházet mezi swingovým tepem a vlnami bílého šumu, nabourávají zažité hudební postupy. Skvěle se inspirují hudbou přístrojů, ale i avantgardy posledního století. V Trapist spolu s ním hraje jeden z pilířů dnešní rakouské scény Martin Siewert (kytara) a berlínský Kanaďan Joe Williamson (kontrabas). Všichni hrají živě, z velké části akusticky a na staré dobré nástroje – a přece je výsledek zcela nový. Asi jako pohyb matrixu, který si uvědomuje své poruchy a s jejich vědomím
staví ucelenou poetiku. Debut Highway, My Friend (2002) vyšel na prestižním švýcarském labelu pro improvizaci a avantgardu Hat Hut, zatímco album Ballroom (2004) u chicagských Thrill Jockey, tedy labelu spojeného s postrockovými klasiky Tortoise. Trio asymetrických půvabů letos koncertuje velmi zřídka: vedle Prahy a Bratislavy snad už jen při příležitosti londýnských oslav čtvrtstoletí existence významného časopisu The Wire.

Pavel Klusák

My Cat Is An Alien

Z izolovaného studia na samotě v italských Alpách se s obdivuhodnou intenzitou linou podmanivé zvuky, plné překvapení, kočičího předení a pípání paprskometů chrabrých dobyvatelů vesmíru. Bratři Maurizio a Roberto Opaliové (kytary, hlasy, vesmírné hračky, percussions) jednoho dne ve svém tehdy domovském Turíně zjistili, že jejich vzájemná improvizační souhra je bez předchozího zdlouhavého sehrávání z rodu telepatických. První nahrávka na sebe nenechala dlouho čekat a na jejím základě dvojice koncertně debutovala na evropském turné Sonic Youth, jejichž leader Thurston Moore si hudbu bratří velmi oblíbil. Následovalo chrlení desek na nejrůznějších značkách (Eclipse, Important, A Silent Place) včetně vlastního labelu Opax, kde mimo jiné vyšlo několik split alb, jejichž jednu stranu skupina vždy poskytla spřízněným umělcům. A mezi spřízněné se ráda počítají tak zvučná jména, jako Keiji Haino (v Praze se opět setkají), Christian Marclay či Text
of Light. Jak vidno, bratřím se v současnosti neobyčejně daří a Stimul je u toho! Vychutnejte si v Arše medově táhlý, minimalistický a melancholický kytarový noise s trochou perkusí a psychedelizující estetikou, která dá letmo vzpomenout třeba na rané výboje Pink Floyd. Vzhledem k tomu, že My Cat Is An Alien nepořádají turné a koncertují jen ojediněle (nechtějí narušit křehké vzájemné propojení), půjde o nevšední zážitek.

Petr Ferenc

Okapi

Okapi je nejbližší příbuzný žiraf a je to jediný savec, který si dokáže vlastním jazykem čistit uši. Možná právě proto se skryl za tento pseudonym Ital Filippo Paolini, který je občanským povoláním rozhlasový redaktor. V rámci své činnosti často spolupracuje i se známým avantgardním otcem „jiné práce s gramofony“ Christianem Marclaym a jako hudebník pak společně s Mauriziem Martusciellim tvoří ještě elektro-akustický projekt Metaxu. Okapi představuje pro Paoliniho možnost, jak všechny tyto impulsy přetavit v mnohotvárnou hudební fúzi, postavenou na využití elektroniky a gramofonů a plnou nepostradatelného nadhledu. V aktuální tvorbě rozvíjí koncept podivného dýdžejství, spočívající v míšení nejrůznějších (respektive všech myslitelných) hudebních stylů, v jejich citacích, travestování a přetavování do originálního tvaru. Počítač, sampler, gramofon nebo magnetofon, to jsou instrumenty, se kterými si Okapi vystačí. Nemilosrdně
jimi vytrhává jednotlivé fragmenty kýčovitých skladeb (pikantní jsou zejména kousky z 60.–80. let), aby z nich sestavil novou, experimentální skládačku. Na portálu Myspace má v kolonce hudebních stylů Filippo napsáno: a capella/christian rap/country. Co z toho předvede v Praze, je zatím ve hvězdách.

Jan Vávra