Britské nakladatelství Black Dog Publishing připravilo výpravnou publikaci z materiálů pořízených pro plánovaný dokumentární film Emmy Pettitové. Ta spolu s Nadine Käthe Monemovou procestovala desítky obchodů s deskami v Británii a USA, zaznamenala četná interview a v přítomné knize čtenářům zprostředkovává kouzlo sbírání zvukových kotoučů.

Pohyblivé písečky

Každý má rád nějakou hudbu, její styl, skupinu, skladatele. Ne každý se ovšem, obzvláště v době stahování mp3 a vypalování cédéček, vydá na dráhu sběratele, která má navíc několik stadií. Nejprve jde o to shromáždit veškerou diskografii svých oblíbenců (v jakémkoli formátu), později o výměnu výpalků za originály – důvod je nasnadě: ta hudba posluchače stále fascinuje, v jejím shromažďování je ale nutné stanovit si další hranici. V některých jedincích sběratelské choutky doplní (nebo převálcují) ty posluchačské, a ti se tak jmou, s vášní ne nepodobnou jiným nákupním posedlostem, shromažďovat první vydání, raritní výlisky, produkce celých vydavatelství, případně zástupce dosud opomíjených stylů (v poslední době je v kursu například disko a easy listening neboli jednoduchá hudba, která slouží spíš jako kulisa). Kreativní přístup ke sběratelství gramodesek prokazují i DJové a turntablisté (hudebníci pracující
s gramofony kreativněji než DJs), kteří z podstaty své profese zkrátka musí shromažďovat. Praskající koláže například Philipa Jecka, který své improvizace vytváří na obstarožních gramofonech a podobně letitých deskách z nejlacinějších výprodejů, ukazují, že sběratelský klenot lze najít opravdu všude a že na médiu záleží přinejmenším stejně jako na hudbě na něm zaznamenané. Gramodeska je zkrátka fetiš, podobně jako třeba elektrická kytara.

V porovnání s CD jde navíc o médium prověřené časem – přehrávat lze i sedm desítek let staré záznamy na šelakových kotoučích, přibližně padesát let starý vinyl při citlivém skladování může zůstat jako nový, a jak se zdá, jeho životnost tím zdaleka nekončí. Jen necelé čtvrtstoletí staré CD tyto kvality zatím neprokázalo – první sériově vyráběná alba se, v důsledku vzduchu přítomného při výrobě (která musí v určité fázi probíhat ve vakuu) potáhla hnědou vrstvou (tzv. disc rot) a přestala hrát. Pálené disky, jak se zdá, vydrží ještě méně. Dalším plus pro sběratele je archaičnost černých desek. Jejich obalům a etiketám sluší lehká obnošenost víc než cédéčkům, která jsou, vizuálně i zvukově, určena k absolutní čistotě.

Sběratelství CD, o němž kniha mlčí, případně říká, že „není ono“, pochopitelně bují zrovna tak, od Pettitové a spol. se ale dozvíme spíš to, proč zrovna oni nic takového neprovozují. Troufám si tvrdit, že až se trvanlivost média v čase víc prověří, budou současné limitované edice (náklad zřídkakdy vyšší než sto kusů) výpalků na CD s ručně vyráběnými obaly vyhledávanými kousky.

Spolky přátel

Kniha Old Rare New – The Independent Record Shop obsahuje fotografie obchodů s policemi a bednami praskajícími pod náporem tisíců desek, rozhovory s hudebníky a sběrateli a několik výletů do historie výroby gramodesek (kde se dozvíte, které je nejstarší vydavatelství na světě a jak těžké je obohatit si sbírku aspoň jednou z jím vydaných desek). Samozřejmě nemůžou chybět sběratelské historky z četných výletů za novými přírůstky ve stylu: „mám singl Silver Apples, o kterém všechny katalogy mlčí“ případně „v bedně s deskami po osmdesáti centech jsem našel kus, který jsem později prodal za šest set dolarů“. Své vzpomínky a postřehy přidá vůdce japonských Acid Mothers Kawabata Makoto, mladý bard divného folku Devendra Banhart, o něco starší Bonne Price Billy, beefheartovský kytarista Gary Lucas či redaktoři časopisu The Wire. Více než faktům se kniha věnuje nahlížení do podivného světa a myslí vinylem posedlých (ti
sběratele starších šelakových desek považují za trochu „divné“).

Pokud vás gramodesky také okouzlily, je tohle kniha pro vás, protože oceníte historky o mužích, kteří ve svých nikdy neuklízených obchodech nabízeli skutečné skvosty a znalému kupci je nakonec odmítli prodat, neboť se s někdejšími součástmi své sbírky nebyli s to rozloučit.

Do obecnějších úvah se Pettit a spol. příliš nepouštějí. Zmíní jen, že svět sběratelů desek je výrazně maskulinní a že, podle všech zpovídaných, radost z nacházení je ničena internetem a dražebními servery typu e-Bay, kde lze nalézt cokoliv za ceny přinejmenším informované, ne-li rovnou přemrštěné. Potěšení z náhodných objevů zaprášených laciných pokladů tak z velké části odpadá. Co víc, kvůli stahování hudby z internetu je sběratelství na ústupu a čím dál víc obchodů je nuceno zavírat. Přesto podle většiny tázaných sbírání nikdy zcela nezmizí. Hurá do polic!

Old Rare New – The Independent Record Shop.

Ed. Emma Pettit a Nadine Käthe Monem. Black Dog Publishing, London 2008, 144 stran.