Pan Václav bere do rukou elpíčko a místnost vbrzku zaplaví teplé tóny praskajícího jazzu. Paní Livie a dvě již dospělé ratolesti nábožně sedí v pohodlných křeslech, naslouchajíce božským klasikům. Tehdy v Redutě… „V té nesmyslné normalizační éře to bylo jakési nadechnutí se jiného vzduchu,“ povzdechne si pan prezident.

Rozhovor s Václavem Klausem, který se před prezidentskými volbami objevil na www.lidovky.cz, připravila ČTK, je celý o jazzu a nese se v duchu verbálního otlapkávání, za jaké by se nemusela stydět ani moderátorka televizního Domácího štěstí. Laskavé vzpomínání na zašlé časy, četné důkazy neuvadající lásky hlavy státu k jazzové hudbě, smířlivé pokyvování šedin pamětníka-kronikáře, zmiňujícího například „dnes už zesnulou legendu elektrické jazzové fúze Joea Zawinula“.

Upachtěná servilita tázajícího se novináře (cudně skrývá své jméno) prezidentský „touch of humanity“ bezpečně vede k úrodným žílám rozšafné oduševnělosti, s níž Václav Klaus radostně odpovídá na otázky typu: „Pamatujete si ještě, kdy jste se nakazil bacilem jazzu coby tehdy v naší společnosti právě příliš nevítané hudby?“ Na podobnou notu pro jistotu ještě jednou: „Co pro vás poselství této v podstatě volnomyšlenkářské, svobodomyslné hudby znamenalo?“ Tázaný pohotově zapomene na svou loňskou nevraživost vůči disidentským skupinám a načrtne pomilováníhodný beatnický obrázek z doby svých amerických studií: „Jdu sám v džínách a ve svetru večer po ulici (bydlel jsem tehdy v nějaké YMCE – na víc jsem neměl) a najednou neónová reklama, hlásající, že tam hraje Modern Jazz Quartet…“

Průnik do raného dětství a současnosti. Už jako malé dítko stával budoucí prezident před mikrofonem. Nyní na svých cestách vymetá i s ochrankou jazzové kluby a drží ochrannou ruku nad festivalem, který tazatel označuje po čtyřech ročnících za „dlouhodobý cyklus“ a touží se dozvědět, „kde byl počátek impozantního záměru vytvořit Jazz na Hradě“. Na což hlava státu, parně dezorientovaná novinářovým slohem, odpoví vpravdě cimrmanovsky: „Jak to vůbec celé začalo, si vzpomínám velmi přesně.“

Ze stylistických schopností zaměstnance ČTK jde hlava kolem asi všem kromě hlavy státu, která dokáže zodpovědět i takto záludně formulovaný dotaz: „Pokud vím, zúčastňoval jste se také památných koncertů v Lucerně. Vnímal jste onu atmosféru už tenkrát tím kultovním způsobem jako tehdejší publikum a identifikoval jste se s tou muzikou podobně?“ A neřekne panu redaktorovi, že se jedná o naprosto špatně položenou otázku. Má ČTK zapotřebí prezentovat takto amatérsky spíchnutý PR paskvil?

Pokud by měl o kvalitách prezidentského kandidáta rozhodovat kladný vztah k jazzu, je velká škoda, že se toho nedožil Karel Velebný. Takto nevím, mám-li volat Stivín na Hrad!, nebo raději Milan Svoboda na Hrad!. Jedno je ale jisté, hudba nás všechny dělá tak nějak lepšími. „Nevím, kdo bude vládnout Pražskému hradu v létě tohoto roku,“ říká Václav Klaus, „ale už mám dávno vyhlédnuté, že uplyne 45 let od uvedení památného pásma Komu patří jazz, což by mohl být docela pěkný vzpomínkový večer.“