Únorové odpoledne. Táhli jsme pěšmo domovskou Vysočinou mezi Humpolcem a husitským Melechovem. Fotograf Bohumír Prokůpek nesl na zádech velký ranec. Syrovina vlézala do kostí, na kraji lesů a v podmezí sněhové škraloupy, zem ztěžkle mokrá, boty obalené hlínou, mraky do olova. Vstoupili jsme do vsi a všichni čoklové se řetězovitě rozštěkali. U torza středověké prosečské tvrze Bohumír zpozorněl, přivřel jedno oko, zašvidral na nebe – jako by se ptal a čekal odpověď. Vracel se k tomuto místu od dětství, propojovalo ho s pradávnými ději, s raným křesťanstvím i keltským obětištěm v blízkosti. Začali jsme hovořit o Vančurově Markétě Lazarové. Fotograf mezitím začal stavět na stativ velký měchový fotoaparát. Hledal kompozici, nastavil výseč a čekal na pohyb mraků. Přitom mi prstem ukazoval: „Ještě támhle čekám trošku na světlejší místo v obloze…, ale teďka je ten horizont tím
střídáním tmavších a světlejších pásů krásně zvýrazněný a tak akorát se soustřeďuje pozornost právě do pásu políček, co tady před námi leží… Jo, teď tomu pomáhá i to nebe i ten sníh, teď je to ono, tak já to půjdu zmáčknout. Jen aby vítr nezavalil světlo…“ Bylo to jako z jiné doby – nic z těkavosti současných snímatelů a globalizovaných chaotiků, nýbrž důkladnost a rukodělnost, zakoušení krajiny za každého počasí a trpělivé vyčkávání. Navíc tento způsob snímání nabízel nezastupitelné kvality – mimořádnou čitelnost každého detailu a struktury zobrazovaného předmětu a fascinující škálu světelných odstínů. Vtom z blízkého lesa vyjel kůň a táhl kládu, dva chlapíci, zarostlí, rozcuchaní, v rozervaných kabátech, od huby pára. Na pozdravy neodpověděli. Bohumír jen prohodil: „Připrav se, za chvilku nás tady ti divousové podříznou. Stále to tu je jak z Markéty Lazarové.“ Zastrčil desku a vsoukal se pod „jeptišku“ černého hadru, ze
kterého trčelo pouze torzo nohou. A vtom se jeden z těch rozcuchaných opravdu vrátil. Jenže z kapsy vytáhl štamprlata a lahev kořalky: „Jak tak na vás koukám, potřebujete na povzbuzenou.“ Bohumír křikl z podlátky: „Počkejte, počkejte na mě, jinak mi uteče duše světla!“

Toulky, potulky a bludné kořeny

Takto jsme bloudívali společným krajem v rašícím jaře či na podzim, za soumraku i v noci a nejednou jsme usnuli v lese ve spacáku, a Bohumír pak za svítání, když jsem teprve rozlepoval oči, už dávno snímal v lesní síni tajemnou tůň nebo na kraji palouku trs květin. Hledávali jsme v křovinách a stržích bytosti, o kterých nám vyprávěl starý strejka Rýdlů nebo hostinský Kořenář – bludičky, hejkaly a huňásy, mátohy krabatiny, vyhnané jedy moderny kamsi do neznáma. Pouze na svatojány a bludné kořeny jsme naráželi, když jsme nocí škobrtali z koňkovické knajpy k vrcholu Melechova. Bohumír si z potulek po Vysočině, ale také z Podyjí, Šumavy, Kokořínska, Krušných hor, Bílých Karpat či Středohoří vozil záběry, ze kterých stihl ukázat jen část. Na několika výstavách a v publikacích, na kterých se podílelo více autorů (Tvář naší země, Místa hodná paměti, Jižní
Morava). Nejsoustavněji publikovány tak dosud paradoxně zůstávají Prokůpkovy pražské snímky (domu Na Poříčí 24, Pražského hradu, Židovského ghetta) a to podstatné z jeho krajinářského díla teprve čeká na obsáhlou knižní monografii.

Živí i mrtví

Bohumír Prokůpek vyrůstal v Humpolci padesátých let. Starý dům, dědečkova zahrada, hvězdářský dalekohled, ruský fotoaparát „ljubitěl“ a první potulky po okolí, ale také znárodnění podniku otce, navíc poznamenaného nucenou prací v dolech na Kladně. Bohumír absolvoval v roce 1974 obor fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně a pak se protloukal světem jako výtvarník v muzeu a fotolaborant v ČTK. V osmdesátých letech vystudoval katedru fotografie pražské FAMU a pak se do ní po letech vrátil jako vedoucí ateliéru plenéru. Od roku 1990 rozdýchával vydavatelství Asco a spoluzakládal sympatickou fotografickou skupinu Český dřevák (společně s K. Kuklíkem, J. Reichem a J. Benešem), jejíž umělecké těžiště spočívalo ve snímání krajiny dřevěnou měchovou kamerou. A opomenuty by neměly být jeho realizace v architektuře, především velice sugestivní a cenami
odměněné výtvarné řešení nové expozice v Památníku Lidice, jejíž ideu načrtl jako „tváře a jména, světelné vzpomínky na něco, co už není“. Do centra výstavního sálu Prokůpek umístil ožehlá vrata ze zničeného lidického kostela a na jedné z holých, studených betonových zdí malé podobenky zastřelených a jejich jména. Určitou inspirací v čase příprav mu byla jedna naše společná zimní potulka. V mahlerovské vsi Kaliště jsme na Štědrý večer vstoupili do chrámu na půlnoční mši. Bohumír o tom později napsal: „Mladý farář se potýkal s kázáním tak, že už jsme váhali, zda se zase nevrátit do krajiny. Pak ale, jak je v místě zvykem, začal předčítat jména mrtvých i živých, vlastně všech obyvatel obce, za které byla tato mše sloužena. Cítil jsem mrazení, byli totiž najednou přítomni všichni, živí i mrtví, celá obec Boží.“

Prokůpek také pro nové Lidice navrhoval výstavbu ekumenické kaple, která byla z původních poválečných plánů vyškrtnuta. Přestože se podařilo najít finanční zdroj, vhodné místo a v neposlední řadě zajímavě oproštěný architektonický návrh, současné obecní zastupitelstvo Lidic sakrální stavbu odmítlo.

Země mezi zuby

Nesl v sobě bytostné venkovanství. O jeho prožitku světa může bezesporu platit onen známý Claudelův výrok: „Kdo se jednou zakousl do země, zůstane mu navždy její chuť mezi zuby.“ Fotografoval a kreslil od útlého mládí a postupem času převážilo fotografování, které mu vykrystalizovalo, zjednodušeně řečeno, do dvou témat – snímání zahrad a pralesů. „V pralesích hledám zahradu a v zahradě se snažím vidět nějaký náznak, nástin pralesa, jako něčeho, co si žije samo o sobě.“ Prales jej nesmírně lákal a vábil, nacházel v něm prvky kontinuity, viděl v něm poslední útočiště jiného světa a jiných tvorů. „V nesčetných kombinacích, beze spěchu, jsou zde vršeny možnosti hry, božského nástroje proměn. V pralese je možno rozmlouvat s tvory.“ V Prokůpkově tvorbě z poslední doby (barevné záběry hub, křídel můr, plujících svatojánských mušek, detailů kůry) pulsuje kořen temné
krve, Baudelairovy Květy zla i mystická horečnatost – dotýkat se přímo, sestupovat k původnímu, pravěkému.

Vášnivý šaman

Nemělo by se zamlčet, že Bohumír Prokůpek byl vynikajícím pedagogem, otcovsky účastným, který dokázal rozněcovat a zažíhat, se studenty vyrážel do krajiny, inspirativně naváděl na témata, řešil s nimi jejich osobní problémy. Nebyl žádný odtažitý suchar a navíc měl obrovský dar – uměl rozmlouvat s traktoristou i ředitelem nadnárodního koncernu, zajímal se o osudy druhých. A k tomu byl vášnivý debatér – vydržel diskutovat celou noc, všichni kolem odpadali a Bohumír zaníceně kázal do ranního rozbřesku. Zaujatostí a vhledem do věcí mi připomínal šamana, vousatou tváří s planoucíma očima rabína z Haliče. Nebyl mluvkou, ale originálním vzdělancem, bytostně zakořeněným v kultuře. Od dětství ctil Štorchovy Lovce mamutů a obrazy Zdeňka Buriana, vracel se k českým malířům-krajinářům, měl rád Mařákovy lesní interiéry, Kosárkovy výhledy a Slavíčkovo světlo, Panuškova
strašidla, Váchalovu divokou Šumavu, Divišovy vězeňské zdi, Reynkovy keřovité vrypy, Zrzavého krajiny z války, v poslední době objevil hliníkové objekty Jiřího Bašty. Byl čtenářem a vykladačem Bible, znalcem židovské tradice a chasidismu, vracel se k Buberovým studiím, k Upanišadám, ke křesťanské mystické literatuře, k poezii Erbenově a Demlově, k Ladislavu Klímovi.

Klečím v trávě

V jednom svém autoportrétu se vyfotografoval, jak leží v kořenech mohutného buku a pomalu zarůstá do jeho kůry i paměti. A k tomu napsal: „Prales, tvorové, vegetace. Vše žije po svém. Dotek stromů, vlhkost hlíny, strach za noční bouře. Po týdnu už jelen neodchází a s mírně udiveným pohledem poslouchá, co mu říkám. Každý tvar má smysl. Kde už jsem ho viděl? A co znamená? Najednou znám význam slov buk, habr, nebesa, stvoly, já. Pokouším se o zachycení všeho toho. Je to jako sen, který obsahuje jasnozřivé pochopení smyslu všeho. Co z něj zbude po probuzení? Bojím se svého hlasu, a tak mluvím jen tím bezhlasým. Klečím hodiny u trsu trav a pozoruji jejich pohyby ve větru. Musím se jich dotknout rukou, pocítit lehkost života trávy. Kousek utrhnu a rozemnu. Zavírám oči, vůně se spojuje se zvuky pralesa.“

Bohumír Prokůpek zemřel po dlouhé rakovinové nemoci 19. listopadu 2008 a o pár dní později byl pohřben za pozvolného padání sněhu v rodném Humpolci. Bylo mu čtyřiapadesát let.

Do ledna 2009 je možné setkat se s Prokůpkovými fotografiemi na dvou výstavách – v Galerii Zbečno (obec Zbečno čp. 5, Křivoklátsko) a na expozici Pralesy v Moravské galerii v Brně.

Autor je básník a redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava.