close search

Proti pesimismu – hudební zápisník

Pomalu končí jedna kalendářní dekáda a hudební publicisté se trochu z povinnosti ohlížejí za jejími výdobytky. Mnozí už začali sestavovat vždy trochu obskurní žebříčky nejdůležitějších, nejlepších a nejvlivnějších desek. Domácí časopis Filter si pospíšil a svou stovku nejdůležitějších alb sestavil už na začátku léta, pak následovaly nejrůznější blogy a v říjnu se přidá také Pitchfork a rozhodně i další. Chystaná změna posledního dvojčíslí v letopočtu některé z publicistů uvrhla do rozjímavé nálady, v níž mají pocit, že musejí hudební vývoj posledních deseti let shrnout či dokonce ohodnotit v jeho historickém kontextu. Není divu, že se pod tíhou takového úkolu uchylují k pesimistickým či přímo depresivním vizím.

Tomáš Tenkrát v Musicserveru v článku Špenátové desetiletí přirovnal poslední dekádu k nekonzistentní špenátové hmotě (patrně měl na mysli „clever“ balení za 7 Kč), v níž podle něho „chybí vzrušení z něčeho nového“. O hlubší analýzu se v New Statesman pokusil britský hudební publicista Mark Fisher v článku příznačně nazvaném Running on empty (Dochází nám šťáva). Vyšel v něm z analogie krize globální popkultury a globální ekonomiky. Zatímco druhé jmenované docházejí přírodní zdroje energie, kultura se ocitá v slepé uličce podobného charakteru. „Nedostatek inovací v popu je důkazem, že naše kultura jako celek zažívá svou vlastní energetickou krizi,“ píše Fisher, podle něhož internet a jeho tolik slibný virtuální svět Web 2.0 jen pomohl upevnit konzervatismus mainstreamových médií. A tolik oslavovaná digitální revoluce? Nadbytek informací z nás udělal ještě pasivnější diváky kulturního
spektáklu, než jsme byli před ní.

Článek pochopitelně vzbudil diskusi na internetových fórech i blozích. Na autorovu stranu se přidal i Fisherův kolega Simon Reynolds, který při pozorování aktuálního vývoje v oblasti zvané hardcore continuum (londýnská klubová scéna od rave až po dubstep) přiznal, že dřívější energická platforma začíná vykazovat nedostatek inovací. Současný stav Reynolds přirovnává k bílému trpaslíkovi, který „pořád generuje nějaké teplo, ale už vypotřeboval většinu svých zdrojů a jeho vyhlídky nejsou příliš nadějné“. Ještě obšírněji rozebírá údajnou krizi hudby Alex Williams na svém blogu plinteringboneashes.blogspot.com. „Populární hudba je monstrum, jehož vznik umožnil kapitalismus,“ píše a dodává: „Po tisíce let se lidová kultura a umění měnily jen velmi pomalu, význam inovací a novinek vzrostl teprve v okamžiku, kdyby byly zapojeny do ekonomických struktur.“ Levicovými teoretiky ohlašovaná krize kapitalismu se tak nutně podepisuje i na kulturním
vývoji.

Opravdu jsme (slovy Davida Stubbse z jeho letošní knihy Fear Of Music) „dorazili do budoucnosti a teď nevíme, co tam máme dělat“? Stejná intelektuální deziluze doprovázela i začátek minulého století a současné lamentace o „kulturní entropii“ lze klidně brát jako obdobu Spenglerova civilizačního pesimismu z knihy Zánik Západu. Dalo by se však najít i prozaičtější vysvětlení chorobné postmileniální úzkosti hudebních publicistů. Třeba se za ní skrývá krutá sebediagnóza osobního selhání a únavy starší generace novinářů, kteří s hrůzou zjistili, že svět, který v devadesátých letech pomáhali budovat, jim mladší a energičtější kolegové rozebírají pod nohama. Připadá vám, že hudba je v krizi? Stačí se jen snažit a vyjít ze svých obvyklých vyšlapaných cest. Že z Londýna nebo New Yorku neproudí zajímavá hudba? Tak proč neobrátit uši směrem k Johannesburgu nebo k Helsinkám? Z krize se rázem stane úsvit nového,
báječného věku.

Autor je hudební publicista.

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image

Příbuzné články

Jak se teď cítím

Pop v době koronavirové pandemie


Eusexua je praxe

Politika tělesné zkušenosti podle FKA Twigs



Opičí tenis Alana Partridge

Britský komik, který předběhl Donalda Trumpa