Jakub Janovský (1984), student pražské Akademie výtvarných umění, se vyjadřuje především kresbou. Nepoužívá ji ovšem nijak rigorózně. Nestuduje prostor, mechaniku lidského těla ani povrch věcí, nekomponuje a nehledá trpělivě harmonická souznění v měřítkových poměrech. Nezajímá se o škálu světelných přechodů mezi světlem a tmou. Nesměřuje pokorně k dokonalosti. Impulsivní kresba je Janovskému okamžitým realizačním aktem, který sám v sobě, mnohdy násilně, rodí myšlenku. Motiv se jako vetřelec líhne z kresby, aby expandoval do prostoru, kde se uhnízdí a čeká na náhodného diváka. Na kolemjdoucího, na někoho, kdo je překvapen, šokován tímto střetem. Kresby jako snové fantomy nebo noční můry zasahují nepřipravené návštěvníky odlehlých míst. Narušují vyhledávaný klid a relativizují ho. Autora lákají prázdné objekty demoličních výměrů, vyžilé industriální areály v havarijním stavu, osamocená stavení, vrata stodol. Na způsob jeskynních maleb tetuje podivnými černo­bílými postavami
polorozpadlé zdi, dožilé konstrukce, výklenky a kouty obnažených prostorů, ale i nalezené předměty. Na právě probíhající výstavě v Galerii hlavního města Prahy se autor v rámci nového výstavního cyklu zaměřeného na začínající umělce – Start Up – představuje prostorovou instalací komponovanou z velkoformátové nástěnné kresby a videoprojekce snímající ženská záda pokrytá agresivní černou kresbou. Záda se vlní, kresba ožívá.

V osobnosti Jakuba Janovského se střetávají, zdá se, dva světy. Autor, pocházející z prostředí Českomoravské vysočiny (Jihlavsko), obdivovatel próz Jana Čepa, má v sobě přirozeným způsobem uložen jakýsi smysl pro vnitřní religiozitu. Častý kontakt s přírodním prostředím (ekosystém lesa) v něm probouzí imaginaci spirituální povahy. Druhým prostředím je velkoměsto se svými projevy nucené životní symbiózy, kterému se každý příchozí musí do jisté míry přizpůsobit, nejvíce v rovině času (strukturovaný čas). Výsledkem je konfliktní situace – vzpomeňme volně na dvě prózy: Stepního vlka (H. Hesse) nebo Odvrácenou stranu měsíce (M. Suter). Vzniká tak kompromisní bezčasové pole, prostor pro jinotaje a hybridní útvary. Janovský je generuje především proto, aby vytěsnil silová řešení a nalezl smíření obou ramen jediného kříže. Je to patetická inverzní romantika, plná lákavé nesublimované hyperslasti i manifestované destrukce. A tak v době zatracování starých mýtů vzniká nová individuální legendistika,
postavená na svébytné ikonografii. Nic jiného než nový, další a neustále se opakující „zápas s drakem“. V novém jazyce lze tento „boj“ přiblížit na příkladě dotírajících spamů, které je třeba vymazat, aby nezavirovaly paměť počítače (pokud má zůstat funkční).