Dnes už pozapomenutý malíř a skladatel Henri Nouveau nám po své smrti v roce 1959 v pozůstalosti zanechal několik kufrů fetišistického materiálu vybraného vkusu a nevšední úrovně. Obsahovaly autoportréty, koláže, toužebné kresby a řemeslně dokonalé pomůcky rozličných materiálů i provedení, které později – jen zpola pochopeny – skončily v jednom severoněmeckém kriminologickém muzeu. Nouveau si mimoto od svých patnácti let vedl deník, na jehož stránkách se po letech se vzácnou oproštěností vrací do dob svých prvních tužeb.

Tehdy jsem o podstatných rozdílech mezi pohlavími nevěděl nic než: „ženy mají prsa, muži vousy“. A protože jsem netušil, k čemu slouží menstruační vložky, jejichž obrázek jsem znal z jedné reklamy v novinách, dá se v mém případě snadno pochopit, že jsem je považoval za zařízení k uschování penisu… Mimoto jsem si z nalezeného kusu tuhého linolea zhotovil jakousi vložce podobnou věc, jež stlačovala penis dozadu a dělala ho „neviditelným“, což mně bylo velice „milé“, neboť se při takové manipulaci ihned dostavila erekce. Popruh mezi nohama byl zdrojem rozkoší. Ale nevadil mi (+ erekce), když jsem se chtěl posadit (ke kreslení)? Jednoho dne jsem do popruhu vyřízl díru a výsledkem bylo: varlata zůstala uvnitř, penis visel ven. Zda byl vidět nebo ne, už nebylo tak důležité. Hlavní bylo mít ho v tom. Jenže i na tom mi od začátku něco vadilo, jako: že je teď venku, ačkoli postroj jako takový (Jsou to pouta? Jsou to rozpaky?) mně byl
příjemný. Takže hledat řešení nebo kompromis… V jedné místnosti hospodářského stavení jsem našel staré kanape s černým voskovaným potahem, a jelikož byl už poškozený, neváhal jsem ho učinit ještě nepoužitelnějším a velkou část jsem z něho odstřihl. (Páchlo to! opravdu pozoruhodně, dráždivě, po zatuchlé plesnivině vnitřku kanape: tam dole byla zima a vlhko.) Za pomoci nůžek, jehly a motouzu tak vznikl uzavřený, k díře v popruhu přiléhající obal pro penis – nyní byl venku, a přesto uvnitř! – a to byl počátek mého pouzdra.