Legenda předčasně zmařeného života umělce umučeného démony často prokazuje recepci jeho díla medvědí službu. Dílo Mirosława Nahacze, který by se letos dožil šestadvaceti let, kdyby v roce 2007 nespáchal sebevraždu, však působí jako její samozřejmé pokračování.

Autorova třetí próza Čáp a Lola (Bocian i Lola, 2004) se dá číst, i když je vám špatně, což je už samo o sobě hodně. Cítíme, že jde o relativně závažnou literární událost, ale na otázku, o čem kniha je, si musí každý odpovědět sám. Určitě o současné generaci „bez vlastností“, které – jak pro jednou trefně uvádí záložka – „v životě zbylo jen vyrovnávání se s rostoucím blahobytem“. Musilův opus magnum by možná dnes začínal podobnou scénou čekání, v níž se Nahaczova parta mladých lidí bezcílně potuluje kdesi na předměstí a bystří si přitom smysly psychotropními látkami.

Pod vlivem měničů času

Tuto dimenzi umělého ráje je sice v Nahaczově tvorbě nutné zmínit, ale není zásadní. Čáp a Lola totiž představuje jednu z oněch pekelně jasnozřivých výpovědí pod vlivem (v polské literatuře se jí přiblížil knihou U strážnýho anděla Jerzy Pilch), které zakládají paradox, pro koho jsou určeny, neboť zfetovaní toho moc nepřečteme ani nenapíšeme. Četba i tak vyžaduje trpělivost. Dlouhé, prolínající se věty čtenáře odkojené popovými schématy možná brzy odradí.

Předmětem Čápa a Loly prostě není realita, nýbrž vědomí této reality, roztříštěné do fasetových zárodků vyprávění. To dává vzniknout osobité, noetické meditaci nad fungováním lidského vnímání, a to případně v závislosti na „měničích času“, jak autor nazývá drogy. Stylisticky upomíná na Burroughsův Nahý oběd, ale především na revoluční Trocchiho Kainovu knihu, která se točí kolem heroinu a zejména kolem hledání vlastní identity.

Nahaczova kniha neodpovídá běžné pozornosti. Hutný, metonymický text obtěžkává slova významy a ruší zákon příčiny i následku, divže nebalancuje na hraně sebezhlíživého opojení. Můžeme ho však číst užitečněji jako metafyzické hledání ztracené jednoty, proces sebeuvědomování. Odtud autorova posedlost detaily: „Nelze přemýšlet o světě, kde by zmizely detaily.“ Východiska se blíží novému románu, ovšem z odlišných pozic. Kapitoly se odehrávají na různých archetypálních, a přesto současných místech (bunkr, stanice, vlak, nádraží, obchodní centrum, klub).

Punková apokalypsa

Jednotící není ani postava Loly, která slouží spíše jako romantizující záchytný bod: jediná část „reality, která se nikdy neobjevuje v mých snech“. V tom lze cítit jistou ironii, neboť tato snová postava nikdy nenabude konkrétních, realistických rysů. Posunuté vnímání světa, s nímž se hrdina-vědomí osmoticky sžívá, je spíše energetické než časoprostorové. Jeho nervní popis může začínat a končit kdekoliv. Těkavá mysl se zoufale snaží rozpoznat, co mu skutečnost předkládá. Psycholog by v textu odhalil (například v leitmotivu konce světa) klasické příznaky paranoie. Nejde však rozhodně o psychologický román, ale o popis jednoho zápasu, v němž se slova stávají žiletkami, lidé nepřáteli a zakázanou látkou život: „člověk to nesmí analyzovat, mohl by se z toho zbláznit“. Údiv vypravěče činí realitu tak fantastickou, jako by byl v kůži hrdiny slavného románu
Solaris od autorova krajana Stanisłava Lema.

Miroslaw Nahacz svým dílem přesvědčuje, že byl jedním z nejvýznamnějších představitelů tzv. nové polské generace. K tvorbě ho pudí spíše existenciální než artistní potřeba; text je vyzrálý, ale není pro konzervativní čtenáře. To se projevuje i rafinovaným zařazením formálně odlišených, falešně vysvětlujících kapitolek na závěr. Punková apokalyptičnost se v nich mění v civilně dojemnou nostalgii po životě.

Výtečnému překladu Báry Gregorové lze snad adresovat jedinou „lokalizační“ výtku: není vlastně jasné (tedy aspoň mně), co znamená průpovídka: „Raz, dva, tři, bereš ty.“ Na to, že se táhne knihou jako motto, by zasloužila větší smysl.

Autor je překladatel.