Krátký, zato takřka programový text nazvaný „My, co jsme se zbláznili“ napsala výtvarnice (schizofrenního vesmíru), spisovatelka (chorobopisů), básnířka (anagramů) a oživená panenka (německého surrealisty Hanse Bellmera) Unica Zürn červenou a černou propiskou šest let před svojí smrtí v roce 1964 během jednoho ze svých pobytů v léčebnách, v úkrytu před světem, v němž se ke konci života navzdory svému kouzlu pohybovala jen nejistě a podle svědectví přátel „v jakémsi katatonickém polospánku“.

To, co teď čtete, je zlomek mého prvního francouzsky psaného textu.

„MY, CO JSME SE ZBLÁZNILI“

– památce mého přítele Françoise Gaullieauma – 

ZAVŘENÁ v psychiatrické léčebně DANS LES BOIS. Říjen 1964

Je to vždycky stejné: něco pěkně začíná, jsme plní naděje, a jednoho dne se všechno obrátí k horšímu. Nevíme, proč se to tak najednou kazí, ale pohroma už se začíná rozbíhat, běží rychle, rychle jako voják, který pospíchá, aby se dostal na bojiště, a začne celá řada malých i velkých neštěstí, a jednoho dne – pink – přijde známá NERVOVÁ DEPRESE – objeví se jako černý rytíř bez přestání tlukoucí svým černým mečem, a všechno! – všechny věci, modré jarní nebe taky, zčernají a jsou černé, černé, černé.

To se stane! Stane se to příliš rychle. Žádný únik odsud zezdola – a jednoho dne se znovu shledáme dobře zavření v nějakém ústavu – muži, ženy, děti – jsme šílení! – my všichni tady v DANS LES BOIS jsme blázni.

Tady – když nám nic nezbývá – je skutečná svoboda.

Všechno se zarazí – dál už není na co čekat.

To nikdo nedokáže pochopit. Nikdo kromě nás.

V DANS LES BOIS je hezky.

Proč odsud odcházet? Venku – svět je špatný.

Tady jsme si rovni – určitá laskavost mezi námi – Takže – každý zůstává – je snadné žít bez naděje, nemyslíš?